Příliš mnoho klecí

Vězte, že ze všeho nejvíc nenávidím lež. Byl jsem vychován v časech socialismu. Ne komunisty, ale rodiči. Ne ve slepé oddanosti straně a rudému praporu, ale v úctě k pravdě a spravedlnosti. Byl jsem vychován tak, abych si vážil veškerého života a snažil se o dobré vztahy se všemi lidmi na Zemi. Tyto hodnoty mi byly předány v rodině i ve škole. Ano, vzdělávacím systémem Československé socialistické republiky.

Všechno odnesl čas. Nejen bezstarostné mládí. Bohužel i veškerý klid a všechny jistoty, o kterých jsme si mysleli, že už je udržíme navždy. S takzvanou demokracií a liberálním trhem přišly i problémy. Nezaměstnanost, obrovské rozdíly v životní úrovni obyvatelstva, bezdomovectví, nedostatečná prevence a zdravotní péče, pokles porodnosti, nedostatek bytů, mizerná kvalita potravin a zboží. Kriminalita. Především strach z války.

Před rokem 1989 byla sice v plném proudu takzvaná válka studená, ale jediné, co se dotklo běžných občanů, bylo komplikované cestování do zahraničí, občasné zkoušení plynových masek a vysoká míra výdajů na armádu. Mám pocit, že se politici světa více zabývali diplomacií než válčením. Jistě, byly různé konflikty, ale velmoci se vždy dokázaly dohodnout. Kdyby tomu tak nebylo, nastal by armagedon. Toho si byli všichni dobře vědomi.

Možná v závěru minulého století žilo ještě příliš mnoho pamětníků druhé světové války a nikdo nechtěl nic podobného už nikdy zažít. V současnosti jakoby se tato zkušenost vytratila a všichni řinčí zbraněmi jak smyslů zbavení. Horší na tom je, že selhává i ona diplomacie a co dřív bylo studené, dnes pálí jako čert. Politikům však nehrozí chůze po žhavých uhlících. Zas jen nevinní zbytečně hynou pro cizí slávu, pro naditá konta miliardářů.

Zatímco jsme my, jako Husákova dítka, malovali holubice míru, na nástěnky vkládali fotografie šeříků omotaných kolem hlavní tanků a plakáty šťastné rodiny, najednou a po tolika letech svobody je mír sprosté slovo. Přitom se neděje nic jiného, než v tom století dvacátém. Je to evidentní a do očí bijící. Velmoci si znovu rozdělují svět a sféry vlivu. O nic jiného nejde ani na Ukrajině, ani v Íránu, nebo kdekoliv jinde na Zemi.

Nejsem zastáncem nekontrolovaného šíření jaderných, nebo jiných zbraní hromadného ničení. Vlastně nejsem obdivovatelem zbraní vůbec. Stejně tak netuším, jak bude vyřešen spor s Ruskem nebo Čínou. Jsem si ale téměř jistý, že dokud nedojde k přímému boji mezi velmocemi, svět se bude dál točit tak, jako doposud. Neohrabaně a s veškerou lidskou hloupostí, zato zcela jistě bez atomových hřibů. Tedy doufám v to. I tak mi ale připadá uspořádání světa poněkud zvláštní.

Nevím, co by se muselo stát, aby všichni složili zbraně a už je nikdy nepozvedli. Co se musí změnit, aby si všichni podali ruce. Možná by nebylo od věci děti na světě nejen chránit, ale vychovávat je tak, aby si vážily života a snažily se o dobré vztahy se všemi lidmi na Zemi, bez ohledu na barvu kůže, nebo třeba náboženské vyznání. Tyto hodnoty měly by být předávány v rodinách i ve škole. Ano, výchovný a vzdělávací systém socialismu nebyl militantní a eliminoval násilí.

Je v tom možná paradox vzhledem k jiným událostem a totalitním systémovým praktikám tehdejšího režimu, ale pravdou je, že jsme si jako malí možná hráli na vojáčky, jenomže zlo jsme v sobě neměli. Dnes, v té zlaté kleci spotřeby a zdánlivé svobody, se násilí, krev a brutalita k dětem a mládeži dostává mnohem snáz. A není to jen o existenci internetu, o přístupu k informacím, nebo o filmové tvorbě a počítačových hrách.

Celá struktura společnosti je natolik pokřivená, že se všechno topí v chaosu a to i přes veškeré zákonné normy. Politické klima tvoří už jen jediná modla a tou jsou zbraně. Hovoří se o dalších osmi stech miliardách Eur na obranu států Unie. Věřím, že kdyby byly tyto prostředky vynaloženy ve prospěch ukončení bojů, ve prospěch dohod a přátelství mezi národy, nikdo by neprotestoval a rekrutační střediska armády míru zaplavila by vlna dobrovolníků.

Naivní představa? Kéž by takto naivní byl celý svět. Samozřejmě, že se vždy najde někdo toužící po nadvládě. Samozřejmě se budou hrabat k moci šílenci, jakým byl Hitler a další jemu podobní. Důležité je, aby tito krvelační jedinci neměli koho oslovit, aby se jim každý postavil při sebemenším pokusu o realizaci zla. Jak toho v budoucnu dosáhnout? Investicemi správným směrem. Financováním projektů, které mají za cíl naprosto odlišný život lidí na této planetě. Rozvoj systému, který zajistí základní životní potřeby všem. Globálně!

Pochopit tuto myšlenku není jednoduché a uskutečnit takovou vizi je ještě těžší. Důležitá je volba nás všech. Jednotný postup a společná intervence. Pokud by existoval celosvětový program důstojného života pro všechny lidi na Zemi, fond, jehož prostřednictvím dojde ke srovnání životní úrovně lidí, nedocházelo by k žádným válkám a neshodám. K žádné averzi, závisti, nebo k pocitům nespravedlivé politiky té či oné strany.

Veškerá trápení naší civilizace mají kořeny v rozdílech. Přitom všichni chceme to samé. Práci a životní úroveň, která by byla s to zajistit naše zdraví, výživu, šatstvo, bydlení a lékařskou péči. Obávám se, že miliony rychlých a přesných zabijáckých dronů nic takového nezajistí. Východiskem je vytvoření lidských podmínek pro život. Přestavba organizace spojených národů ve funkční a jednotný celek. Nelidské režimy se zhroutí samy.

Uvedu příklad. Delegace navštíví Severní Koreu a navrhne vstřícné řešení všech problémů. Pojďte, Kime, dohodneme se. Budeme spolupracovat, spravedlivě obchodovat, zrušíme sankce, přestaneme na sebe mířit, vzájemně se omluvíme za veškerá příkoří a v duchu přátelství zahájíme novou éru vztahů s respektem k vnitřnímu uspořádání vaší země. K tomu postačí dodržování základních lidských práv a svobod tak, jak jsou tyto hodnoty deklarovány v chartě OSN.

Přistoupí vládci této země na toto řešení? Myslím, že ano. Avšak pouze v tom případě, bude-li takový návrh upřímný a bez zamýšlených podrazů. Stejným způsobem je možné přistupovat ke všem národům. Jistě, už slyším oponenty. Takhle to nefunguje, to nemá budoucnost, není to možné. Absurdní. Nesmysl. Skutečně? A nedáme tomu alespoň šanci? To budeme donekonečna plnit přání zelených mozků a mlátit se hlava nehlava?

Přísloví praví, na hrubý pytel, hrubá záplata, ale kdo je větší hrubián? Ten, co uzurpuje vlastní obyvatelstvo a nebo ten, kdo silou vnucuje svou doktrínu ostatním? Nevidím v tom rozdíl a jedinou cestou ze začarovaného kruhu je vždy dohoda a nakonec konsensus. Nejsme zvířata. Vždy je na stole otázka, co vlastně kdo chce a požaduje. Nechcete se obávat ozbrojené aliance? Dohodněme se. Nechcete přijmout systémy kapitalismu? Dohodněme se. Chcete žít v souladu s vaší vírou? Najdeme řešení. Vždy existuje.

Války neřeší nic. Krvavé vítězství je pouhým uplatněním moci, které si poražený pamatuje tisíce let a touží po odvetě. V případě diplomatického řešení nic takového nehrozí. Případné porušení dohod také není důvodem k násilí, ale výzvou k tomu, aby lidé znovu usedli k jednacímu stolu, protože nic se nepřihodí bez důvodu. Jakákoliv akce vyvolává reakci a já věřím, že se všechno dá vyřešit inteligentním způsobem. Primitivních jedinců je minimum a rozhodně nejsou u moci v žádném státě tohoto světa.

Respekt není ústup. Dohoda není známkou slabosti. Věřím v ochotu většiny jít tímto směrem. Stačí učinit ten první krok. Jistě stojí za zmínku, že základem tohoto smýšlení jsou osobní zkušenosti. Když se soused chová bláznivě, má to své příčiny a na ty je třeba se zaměřit, pochopit je a řešit. Většinou je důvodem neutěšená ekonomická situace, sociální nerovnováha, nebo zdravotní potíže. Nabídka pomoci je lepší než eliminace. Důvodem rozvratu vzájemných vztahů může být problém i v nás samotných.

To všechno platí i v mezinárodním měřítku. Lidstvo má chybně nastavené hodnoty. Vládne nespravedlnost. Ekonomický kolonialismus a podpora převlečená do úvěrových smluv. Vnucování a tlak. Prospěchářství. Arogance. Neúcta. Absence respektu. Inu, svět je neustále v pohybu a určitě je co řešit. Ono řešení spočívá na bedrech již zmíněné Organizace spojených národů. Nadvláda velmocí je chybnou konstrukcí, která už z podstaty neodpovídá požadavkům doby.

Zatímco se politická scéna zabývala rozkladem socialistické soustavy, rozložil se jiný element. Samotná lidskost. Nevím, na co čekáme. Na zázrak? Na plnění předpokladů genetického vývoje v rámci evoluce? Jak už jsem zmínil, byl jsem vychován v socialismu a snad i proto kladu takový důraz na solidaritu, empatii, vzájemnou pomoc a kolektivní jednání. Slyšíte? Jednání! Individualismus a nadřazenost jsou pro mě pojmy a způsoby na všech úrovních doslova odporné. Destruktivní a nebezpečné.

Byl bych opravdu rád, kdyby se nám podařilo vykročit správnou cestou a vyřešit obrovské rozdíly v životní úrovni obyvatelstva, bezdomovectví, nedostupnou zdravotní péči, stejně tak vzdělání a bydlení, pochybnou kvalitu potravin a zboží. Závislosti na drogách. Vysokou kriminalitu a vzestup násilí a nespravedlnost. Všechno to totiž spolu souvisí a když tyto záležitosti napravíme v rámci celého světa, pomine i strach z války. Nebude už totiž proč a za co bojovat.

Kdosi možná připomene, že to všechno vyžaduje velké úsilí a především peníze. Pro odpověď nemusím chodit daleko a stačí mi jedna jediná věta. Kolik úsilí a peněz si žádá vývoj, výroba a v neposlední řadě i použití zbraní? Kdepak, tohle není o penězích, ale o přístupu. O úplně jiných hodnotách, jejichž význam se bohužel v poslední době poněkud ztrácí, nebo dokonce zatracuje. Mám na mysli život, lásku, svobodu, čest a pravdu.

Pro holubice míru stavíme příliš mnoho klecí!

Radovan Bazger, 22.6.2025