Vzpomínky

Nedávno jsem šel z domu po schodech a najednou se mi před očima zjevil dost podobný obraz města, kde jsem prakticky vyrostl, chodil do školy, prožíval první lásky. Na Slovensko jsme jezdili na víkendy a na prázdniny, ale Karviná mi také silně k srdci přirostla. A teď najednou se dostavila úplně živá vzpomínka na to, jak spokojeně kráčím dolů ze schodů, pak dlouhou ulicí k obchodnímu středisku Permon v místní čtvrti zvané „Hranice“. Ta část města byla skutečně hraniční. Za polem a lesem už byla, a stále je, velká krajina Polská.

Poddal jsem se vzpomínkám už z části mlhavým. Jako dítě jsem chodil na Bělidlo do hudebky. Snažili se mě naučit hrát na housle. Nevím, koho to tehdy napadlo. Dostal jsem maličký nástroj a smyčec. Půl roku jsem se spolu s dalšími dětmi učil, jak se ten smyčec drží, jak se používá kalafuna a proč pokládat housle pod bradu správným způsobem. Jediný tón nezazněl. To mě přestalo bavit a místo hudební výchovy jsem se po čase vydával k nedalekým jezerům, nebo na nádraží, dívat se na projíždějící vlaky s černým uhlím.

Když i rodiče pochopili, že pouzdro s houslemi prakticky neotvírám, zkoušeli na mě harmoniku. No, kdo by se s tím tahal? A těch knoflíků. Zvuk se mi líbil, i jsem něco zahrál, ale nakonec se vše vyvinulo jinak. Do školy na besídku přišel učitel hry na křídlovku. To mě tehdy nadchlo. Kus plechu a jak zní! Troubil jsem pak jak na lesy. Akorát to bylo na sídlišti, takže velkou radost okolí nemělo. V hodinách nauky jsem kromě čtení not doprovázel svým vytrubováním pana učitele, který hrál na klavír. Nebo to bylo obráceně? Těžko říct, ale záviděl jsem mu ten klavír právě.

Táta to dobře věděl a koupil mi první klávesy. Casio CA110. Elektrické piánko, které už mělo automatické doprovody, bicí, transponování a všelijaké vymoženosti. Bavilo mě to moc. Křídlovka šla stranou a trumpeta jsem byl spíše já v té době, ale stal se ze mně klávesák samouk. Po čase jsem dostal nové CTK 650 a to už nebyla dětská hračka. S tím nástrojem jsem si troufnul hrát pro lidi, kterým se to, světe div se, líbilo. Další pokus o zdokonalení v lidové škole umění skončil tím, že to paní lektorka se mnou vzdala, protože mě prý nemá co učit.

Později jsem hrával na svatbách a v různých lokálech. V hospodě „u skrblíka“ tančilo všechno. Kdepak drahá aparatura. Jako zesilovač sloužil magnetofon B101 a pár desítek wattů z repráků v těch letech devadesátých na dobrou zábavu úplně stačilo. Úsměvy, Radegast a zpěv. I v kapele jsem to po letech zkusil. Tam jsem zpíval. Nic náročného a byli jsme fajn parta. Rád vzpomínám na zkoušky v garáži a dvě živá vystoupení. To už ale nebylo v Karviné. Je už jedno proč, ale jak šel život, došel jsem z Moravy až do Čech.

Já se tady rozhodně nechlubím. Ono není až tak čím. Za tenhle článek může ta zvláštní vzpomínka. Na dětství, dospívání, život pozdější. Jen jsem se tak i zamyslel nad tím, kdy jsem začal hudbu skládat a psát texty. Asi už na základce. To jsem paní učitelce češtiny nosil první básně. Byla sice opravdu hezká, ale verše nebyly pro ni. To ne. Jen jsem chtěl znát její názor. V té době jsem zkoušel tvořit i melodie. Vždy když mi začaly běhat prsty po stole, peřině, nebo po čemkoliv jiném, to byly chvíle, kdy se rodila píseň.

Tak je to v podstatě stále. Nejsem profík, takže žádná sláva. Ani po ní netoužím. Jen mě těší a baví ta tvorba. Víc než housle, křídlovka, nebo harmonika. Možná i víc než ty klávesy mě baví vymýšlet texty a tóny do kterých to všechno sedne. Samozřejmě se to stává i obráceně. Nejdříve mě napadne melodie. Občas zůstává chudinka sama, beze slov a zůstane jen instrumentální verze. Protože doba přináší nové výzvy, zkouším to své nadšení spojit s moderní technologií. Tak se moje hudba a texty dostávají konečně na veřejnost.

Ano, s pomocí umělé inteligence, která mým skladbám dodává tu potřebnou šťávu v podobě aranží a vokálů. Nicméně stále jde o moji tvorbu, kterou bez kapely a studia můžu poslat třeba na YouTube. Stačí mi k tomu hlas, tedy zpěv, nebo nahrávka z kláves a kreativita plná lidských emocí ovlivňující finální prompt. Melodická i textová linka je tedy vždy dílem člověka. Čecho-Slováka, který si jde jen tak po schodech a přemýšlí, vzpomíná, a zůstává inspirován samotnou existencí, láskou, lidmi a krásou celého světa, který jej obklopuje.

Navštívil jsem okolní země, i pár vzdálených míst. Na své kořeny však nezapomínám a vlastně to ani nejde. Ty notičky v mé hlavě mi budou navždy připomínat, odkud jsem, koho jsem na svých cestách životem potkal a co je pro mně důležité. Tím myslím otevřenou mysl, humor a pozitivní přístup, klid, víru a naději. To vše se myslím propisuje do těch písní, které skládám. Nebo se o to snažím. Vlastně i když se nesnažím. Ne vždy to jde vesele. Jistá melancholie přepadne občas každého, ale já to kompenzuji způsobem sobě vlastním.

Hlavní je se nebát projevu. To mě naučila máma. Byl jsem ještě kluk, když mi před Sametovou revolucí na starém přenosném gramofonu Tesla pouštěla tehdy zakázané písničky. Od Matušky, Kubišové, a dalších interpretů, kteří zůstávali dlouho v nelibosti komunistického režimu. Zůstalo to ve mě. Nebojím se říkat pravdu lidem do očí a je mi jedno v jakém jsou postavení. Když to opravdu nejde, tak stejně svůj názor vyslovím alespoň písní. Vznikají pak hudební dílka, jako například Otevřené dlaně, Bez naděje, nebo Poselství …

Tak už dost vzpomínání. Krásné dny příští přeje
Radovan Bazger