Vždy to měli těžké, ale poslední dobou se množí útoky na lidi, kteří jsou odlišní, nebo se cítí být odlišnými od většiny. Je to tak složité téma, že jsem se mu chtěl původně úplně vyhnout, ale nakonec jsem si při psaní tohoto textu sám uspořádal myšlenky v hlavě a to považuji za pozitivum. Člověk, který vidí trošku širší obzory měl by mít alespoň hrubou představu o tom, co se děje a hlavně jak reagovat nejen na dotazy, ale i reálné situace, do kterých se může dostat.
Já osobně se považuji za takový ten „většinový standard“. Tedy co se různých orientací a vyhraněných pocitů týče. Je ale na světě docela dost jedinců, kteří buď nemají jasno v tom, co vlastně jsou, jaké mají pohlaví, jací lidé se jim líbí, pokud tedy vůbec. Zvláštní myšlenky se mohou vkrádat do lidské podstaty. Četl jsem, že některé aplikace nabízejí více než sedmdesát možností při výběru pohlaví a sebeurčení. Tedy kromě muže a ženy.
Přiznávám, že jsem většinu názvů doposud ani neznal. Netušil jsem, co je androgynní osoba, intersexuál, cisgender, transrodový člověk, two-spirit a další. Nezajímal jsem se o to a myslím, že ani nějak víc tuto oblast studovat nebudu. Na to jsou jiné kapacity. Zároveň je mi jasné, že pro spousty lidí je toto členění jistým a snad i podstatným způsobem důležité. Pro mě je zásadní něco úplně jiného a myslím si, že nebudu sám.
To, co se stalo před pár dny v Bratislavě je naprosto odporné a pro normálního člověka nepochopitelné. Úmysl plný rasismu, homofobie a antisemitismu sice slovenská policie překvalifikovala na teroristický útok, ale podstata zůstává. Při útoku došlo k zabití střelnou zbraní a oběťmi se stali lidé z LGBTI+ kavárny v centru města. Násilí proti komukoliv naprosto odsuzuji a stejně tak proti skupině lidí. Jakékoliv skupině!
Diskriminace členů komunit založených na sexuální orientaci nebo genderové identitě je zkrátka problém a evidentně se stává velkým rizikem a společensky nebezpečným aktem za hranou zákona. Všichni máme nějakou sexuální orientaci a cítíme se být v těchto souvislostech součástí nějaké vymezené skupiny. Ať se to někomu líbí nebo ne, dokonce i takzvaně „normální“ muži i ženy jsou jen a pouze částí celku, který je zkrátka duhový.
Mám pár známých a přátel, kteří by mohli být v ohrožení. O to víc si uvědomuji, že nikdo nesmí trpět pro to jaký je, co cítí, nebo čím by chtěl být, jestliže tím neobtěžuje a nezasahuje do práv, svobod a života druhých. Pamatuje na to i Všeobecná deklarace lidských práv. Stanovuje, že lidé se rodí svobodní a sobě rovní, a že každý má svá práva a všechny svobody v této deklaraci ukotvené. Bez jakéhokoli rozlišování.
Život je krutý. Nejčastěji k těm, kteří jsou nějakým způsobem jiní, nebo v menšině. Jednotlivci to mají vůbec nejhorší v různých kolektivech. Je to vidět už mezi dětmi například. Člověk je v podstatě tvor, který se bojí odlišných a svůj strach většinou přetransformuje do násilné podoby. Vůči sobě, nebo druhým. Je to samozřejmě špatně a asi jediným řešením jak to všechno změnit, je komunikace a dialog. Musíme o tom mluvit, aby už nikdo neměl strach.
Vzpomněl jsem si na človíčka, který na jedné oslavě pronesl, že si vodu ve vaně zahřívá sám. No tak fajn. Byl vtipný a všichni jsme se tomu zasmáli. Tak by to mělo mezi námi fungovat. Ve vzájemné toleranci a se zdravou mírou empatie. Prostě žij a nech žít …
Radovan Bazger, 23.10.2022