Nadpis je až příliš hanlivý na to, čemu se chci v tomto článku věnovat, ale v podstatě popisuje dokonale samotné jádro všeho. Je v tom trocha ironie, humoru, ale především zobrazení představivosti, určitě za hranou logiky vědeckého bádání, proto mě neberte vůbec vážně. I tak si dovolím napsat, že základním tvarem ve vesmíru je koule, nebo kruh a jeho „deriváty“. Dokáže zamotat hlavu známý pokus s cihlou hozenou do rybníka, na jehož hladině se neobjeví vlny formy obdélníku či čtverce s logikou kopie tvaru objektu, ale opět jen a pouze kruhy. Pokud do všeho zakomponujeme jisté energie, které mají rovněž své zákonitosti, musíme dospět vždy ke stejnému výsledku, tedy že základem je centrum obklopené čímkoliv. Elektrony a protony krouží kolem středu atomu. Tak jako pecku obklopuje dužina. Kolem jádra planety se také dějí věci. Sluneční soustava má svůj střed. Galaxie má svůj střed. Shluky galaxií krouží kolem centra snad a vesmír se rozpíná také od nějakého bodu. Možná i několika bodů. Jeho tvar se dá předpokládat, nikoliv prokázat. Jedině vypočítat a to ještě s pomocí superpočítačů. Pomůže nám umělá inteligence? Pracuje s daty a je inovativní, svobodná, nedestruktivní a výkonná natolik, až se zdají její výstupy neskutečné.
Nedávno jsem se dočetl zajímavou věc. Některé galaxie se nacházejí tak daleko, že nemohly mít dostatek času na to, aby vůbec vznikly. Jinými slovy, v prostoru se nacházejí objekty starší než sám vesmír. Článek si můžete přečíst na https://medium.seznam.cz/clanek/scientia-potentia-est-problem-teorie-velkeho-tresku-co-kdyz-vesmir-vubec-nevznikl-27894. Měl bych k tomu malou poznámku. Vesmír se nemusí rozpínat konzistentně a pravidelně, prostě nemusí dělat „kruhy na hladině“. Je samozřejmě otázkou, jaké síly na něj působí. Jestliže si představím universum jako „balón“, pak má své (i neviditelné) hranice a rozhodně není jediný. Náš vesmír může působením dalších objektů své vlastnosti měnit. Ani ten mnohovesmír nemusí být poslední nástavbou stejně, jako ty nejmenší částice viditelné mikroskopy nemusí být nejmenší. Není to tak dlouho, co jsme byli schopni detekovat buňky a dnes pozorujeme bosony, laptony a kvarky. V opačném měřítku lidstvo na veliké objevy teprve čeká. Sondy, které se dívají do vesmíru jsou vlastně také takovými mikroskopy. Tedy vlastně makroskopy, nebo lépe teleskopy.
Nejsem vědec. Snad jen „šílený teoretik“. Proto si dovolím vyslovit i napsat, že stejně, jako mají molekuly, atomy a další částice svůj obal, schránku, stejně tak ji může mít nám známý vesmír. Tak, jako rybník má svůj břeh. Žijeme v bublině? Zatím nám to může být celkem jedno. Vnější vlivy na nás působí prozatím pozitivně, nebo vůbec. Na okraj vesmíru zatím ani nedohlédneme, natož abychom tam cestovali. Nepředstavitelný je prostor i stejně nekonečný čas. Je to paradox. Nakolik je čas lidský výmysl a prostor pochopit nedokážeme. Ano, čas je sice veličina a můžeme ho měřit, přesto je jeho existence v podstatě abstraktní. Prostor je také něco, co nemohlo vzniknout. Je pouze hmota, antihmota, prázdnota? Možná, že z kterékoliv planety viděli bychom stále jen miliardy hvězd. Kdo ví. Třeba se díváme do úplně jiných světů. Vždyť to, co vidíme a zaznamenáváme je miliardy let pryč.
Přesněji. Ve vesmíru jsme schopni vidět miliony galaxií ve vzdálenosti deseti miliard světelných let. Taková je současnost. Vtipné je, že stejně tak se někdo jiný může dívat na nás a doufat, že někdo dělá to samé. Můžeme jen snít o nějaké bytosti, která svým teleskopem, nebo mikroskopem sleduje naši sluneční soustavu a vymýšlí název pro nově objevené částice podivné hmoty a zvláštních objektů, které díky gravitačním silám krouží kolem žhavého jádra. Doufám, že nás nestrčí do nějakého urychlovače a nepošle do prostoru jiné hvězdokupy. To by vážně bolelo. Stejně tak zjištění, že jsme jen výplodem fantazie, ať už vlastní, nebo cizí, či dokonce umělé. My i vše kolem. To je ale už hodně přitažené za vlasy a nebudu se pouštět do takových rozborů. Stejně bych nakonec přišel na to, že se nemám plést do věcí, kterým nerozumím. Svou roli v těchto otázkách hraje víra. Ta žene každého vpřed. Nejen náboženské indicie. Každý racionálně uvažující člověk v něco věří. Minimálně v to, že něco dokáže buď on sám, nebo lidstvo jako celek. I kdyby šlo o namazání chleba, pěstování rostlin, malování obrazu, překonání limitů, cestování časem.
Náš mozek je vůbec kapitola sama pro sebe. Jeho schopnosti jsou nedozírné. Přesto stále jisté je, že v rámci něčeho tak božského, jako je vesmír, víme zatím „velký kulový“ …
Radovan Bazger, 9.11.2023