Jsme na této planetě pár desítek let.
Mohli bychom ten čas prožít téměř bez starostí, krásně, ale nějak to zatím nefunguje. Nedaří se. Z pohledu jednotlivce je existence vlastně taková jedna velká náhoda a zároveň marnost. Člověk se narodí, za určitý čas prostě odejde. Právě ten vyměřený čas je naplněný převážně takovým stylem života, který si většina z nás nepřeje. Dneska žijeme pod vlivem informací a to informací v podstatě z celého světa. Zatímco v minulosti na jednotlivce působilo především to, co se děje v jeho okolí, mezi příbuznými, v obci a nedalekém kraji, tak dneska reagujeme na vše, co se děje ve světě. I události, které se odehrávají na opačné straně planety na nás mají vliv, a teď je otázkou, jaký vliv. Jestli pozitivní, nebo negativní.
Mocná jsou dnes média. Ať už jsou vlastněná kýmkoliv, hodně ovlivňují to, jak myslíme, jak jednáme, jakým způsobem se vůbec k životu stavíme a v jakém jsme psychickém rozpoložení. Kdysi člověk vnímal zprávy pouze z blízkého okolí a neměl informace o tom, co se děje při požárech někde v Austrálii, nebo že jsou záplavy kdesi v jižní Americe, sněhová kalamita v New Yorku, kolik zemřelo lidí během zemětřesení nebo útoku separatistů v Africe. Zkrátka média mají obrovský vliv na naše duševno a nebít toho širokého, globálního a snad i vesmírného záběru, možná bychom žili mnohem lépe, kvalitněji, bylo by méně starostí, a nebo na ty starosti bychom reagovali méně podrážděně. Svébytně a s rozvahou.
Informace se do lidí jistým způsobem podsouvají už ve výuce. Samozřejmě, že vzdělávání je správné, ale když to opět srovnám s minulostí, tak kdysi se děti učily od rodičů, starších, později i ve školách zase více o tom, co je obklopuje a je blízké. Rozeznávali druhy stromů a bylin, poznávali zvířata. Věděli jak se pohybovat v krajině a chovat k přírodě, co na polích pěstovat a jakým způsobem. V současné době to vypadá tak, že čím více se zabýváme světem, nebo světy, které vůbec nejsou hmatatelné a viditelné, čím víc se zabýváme matematikou, chemií, algoritmy výpočetní techniky, výzkumem vesmíru, tím méně zůstává prostoru a kapacit pro poznávání základů přírodních procesů, poznávání sama sebe.
Lidstvo ve svém vývoji dospělo stavu, kdy se malé děti orientují v uživatelských oblastech Androidu lépe, než na kopcích a lukách nedaleko svých domovů. Znají značky výrobců hraček a oblečení, vyznají se v autech, přiřadí správný krém na obličej, umí se orientovat na stránkách elektronických obchodů, místo draků prohánějí vzduchem drony. Jaký ptáček právě zpívá v korunách stromů však nevědí. Priority se změnily. Je možné konstatovat, že je to prostě vývoj. Přirozený běh událostí. Vidím určitou přímou úměru. Čím více si člověk odcizil svému druhu přirozené prostředí, tím více toto prostředí ničí, což se v konečném důsledku projeví samozřejmě v další možné existenci lidské civilizace.
To je zásadní informace, která by měla letět jako virál. Až totiž jednou nastane konec. Jakmile dospějeme k bodu kolapsu, jako všechny civilizace před námi, ze všech informací zůstane jen neviditelný digitální prach. Ten nepřečte žádné oko, bez elektřiny nepřehraje žádné zařízení a bez čipů neotevře umělá inteligence. Zůstane jen rozum a paměť tvora, který snad a doufejme přežije i události, které nemohl zcela ovlivnit. Nebo snad mohl? Je velký rozdíl jestli změníme Zeměkouli natolik, že už nebude obyvatelná, nebo se toto kosmické těleso změní v nehostinné místo v důsledku působení jiných sil. Cesta člověka lemovaná touhou po přežití musí projít změnou. O její konkrétní podobě nám však informace chybí.
Jak důležitá a jak blízká je člověku informace o tom, zda vůbec přežije další pokolení? Zatím se chováme bezohledně nejen k přírodě, ale i k sobě samým. K dětem. Společné výlety do lesů místo videohraní, to může být jen začátek. Jsme na této planetě pár desítek let. Mohli bychom ten čas prožít téměř bez starostí, krásně, a může to fungovat, pokud vezmeme rozum do hrsti a zaměříme se na takové informace, které jsou důležité pro další rozvoj. I ten technologický. Pokud totiž půjdeme dál cestou zkázy, může se stát, že nám jednou nějaká syntetická entita řekne pravdu do očí: „Přežili byste na stromech, v jeskyních, nebo v rodových osadách. Jako tvor, který přetváří svět k obrazu svému nemáte šanci.“
Ničíme vlastní podstatu, naprosto přehlížíme to nejdůležitější v záplavě naprosto nepodstatných informací, které si připouštíme a v jakých si libují naše jednoduché myšlenkové pochody. Máme mocná média, silné armády, globální ekonomiku, všemocný internet a sondy ve vesmíru, které vidí daleko do prostoru a minulosti. Až jednou budou teleskopy mnohem dál, celé světelné roky a otočí své objektivy k Zemi, bude tady ještě vůbec někdo, kdo by přenesená data zpracoval? Záleží jen na nás. Na každém jednotlivci je závislý svět. Veškerá ekonomická i politická rozhodnutí, vzdělávací procesy, mezilidské vztahy – to vše je mozaikou predikce, kterou lze do jisté míry ovlivnit.
Můžeme začít přímo teď a tady vytvořením paradoxu uzavřeného sdílení. Nebo lépe sdíleného uzavření? Prostě by bylo hezké, kdyby si tento článek přečetlo co nejvíce lidí, ale ještě lepší bude, když vypneme počítače, mobily vložíme do šuplíku a vyrazíme někam na čerstvý vzduch. Pročistit hlavu, rozhýbat těla. Reklamní agentury působící na sociálních sítích z toho sice nebudou jásat nadšením, ale stane se něco? Stane. Budeme alespoň chvíli tam, kam ve skutečnosti patříme. V lůně přírody, vybaveni jen svými schopnostmi. Snad si během procházky lesem uvědomíme, že jich není moc. Zjistíme, že nejdůležitější jsou rozcestí, která vidíme právě před sebou …
Především se v záplavě informací nemusíme topit.
Radovan Bazger, 7.1.2023