Mám pocit, že všechno je v hlavě. Dnes jsem šel do práce s tím, že mě nic, ale vůbec nic nerozhodí. Povedlo se mi to myslím dokonale. Hned ráno jsem se dozvěděl, čím že budu celý den jezdit, a fakt to je už spíše muzejní exponát, než vozidlo 21.století, ale na všem se dá najít něco pozitivního. Řekl jsem si, paráda, klasickou Té trojku jsem dlouho neřídil. Je načase si to zopakovat. Další myšlenka, o kterou můžu svůj klid opřít, se v podstatě snoubí právě s tou muzejní expozicí. Vždyť je to nádhera vstoupit do historie a ona ta tramvaj T3 už těch padesát let určitě slouží. Takže, super.
Dokonce tak super, že nedošlo ani na očekávané potíže. Žádné poruchy nenastaly. Dveře se nevyvrátily, nebo nevypadly z lišt. Všechny pojistky držely jak ukované. Brzdiče fungovaly naprosto spolehlivě. Jen na konečné jedna paní přišla za mnou, jestli náhodou netopím, protože v salónu je nějak horko. Řekl jsem, že určitě nepřitápím v tomto parném dni a teplo jde nejspíš od motorů. Je to přece jen už starý vůz. Stačilo. Nebyl čas vysvětlovat zrychlovač a odporovou regulaci. Ona byla spokojená a já taky, protože jsem si uvědomil, jak skvělá ta mašina vlastně je. Díky podnikové údržbě především.
Nerozhodili mě ani zvláštní a naléhavé požadavky cestujících. Například na vyklopení najížděcí rampy ve dveřích, což je možné jen u nízkopodlažních vozů, samozřejmě. Nebo prosba o zastavení u lékárny na Soukenném náměstí, protože ze stanice Fügnerova je to už daleko. Stejně tak mě dnes nevytočil žádný splašený řidič, nebo chodec. Ani divoce střečkující slečna na koloběžce, která jakoby stůj co stůj chtěla přejet vlastní stín. Nefunkční signalizace křižovatky necloumala mými nervy prakticky vůbec. Ani výpadky ovládání výhybek mě nevyvedlo z míry. Prostě naprostá pohoda a klid.
Když jsem pak předával soupravu dalšímu řidiči, krátce jsem mu sdělil situaci, události, a dodal jen s úsměvem „hrej si“. Měl jsem sice připravených pár slov o muzeu a poslední historické jízdě, ale proč mu kazit den, když ten můj je tak skvělý? S přáním klidné služby odcházel jsem pryč a poslouchal hlasité klapání linkového stykače vzdalující se stařičké Té trojky. Je to opravdu zvláštní, jak se dá mysl nastavit. Nebo nálada. I když člověk očekává nějaké trable, vše nakonec dopadne stejně jinak. Snad lépe. Dokonce výborně. Platí to i naopak, ale to zásadní se skutečně odehrává v hlavě.
Tak jako právě teď. To vědomí, že ve mě doznívají jakési potrhlé tram-pocity. Nejspíš asi proto, že tu práci mám vlastně rád. Taky bude důležité tento text si uchovat a přečíst si ho ve chvílích, kdy všechno není zalité sluncem a každá ptákovina řidiče silně napruží. Každý den je zkrátka jiný, ale tenhle se celkem vydařil. Vždyť ta slečna na koloběžce byla moc hezká, chlapík na vozíčku usmál se nakonec a paní, která trpěla v tom vedrem rozpáleném salónu v pořádku dojela do cíle své cesty. Výhybku si člověk přehodí i tágem a tramvaj přes neřízenou křižovatku vždycky nějak protlačím. 😊
Radovan Bazger, 24.8.2023