Rubriky
Blog Zamyšlení

Škola základ života

Nedávno jsem na síti komentoval dosti neobratný vstup soukromého subjektu do pavilonů jedné z českých základních škol. Nedá mi to – musím se tohoto tématu ještě přidržet a napsat i zde na Blogu pár vět. Fakt už mě hodně štvou firmy, které se snaží protlačit přes školy a nabízejí své komerční aktivity na půdě, která by měla být naprosto mimo veškeré pohyby komerce. Děti se do škol chodí učit. Na základní škole se věnují opravdu základům, které budou potřebovat na stavbu dalších vědomostí a principů. Bohužel pověstný „vyšší princip mravní“ poněkud mizí nejenom ze společnosti, ale i ze škol, což může mít a dle mého názoru i má jistou souvislost. Na tyto okolnosti doplatíme všichni. Jako dřív se dětem tlouklo do hlav cosi o rudé zástavě, dnes se vyzdvihuje síla peněz.

Například poznávací zájezd pro žáky základní školy za celkem (když započítám kapesné, vstupy, pojištění, atd.) cca 15.000 do Anglie od CK „No name“ (Nebudu jim dělat reklamu). Snad ještě víc mě žere přístup vedení školy, které vůbec dopustí vstup různých dealerů do budovy ať už přímo, nebo elektronicky. Nabízí komerční nabídky všeho typu žákům, podsouvá je rodičům a snaží se tak získat další klientelu pro společnosti tohoto typu. Kšefty do školy nepatří! To není o tom, že bychom jako rodiče dětem nechtěli něco dopřát. Ale proč není podobná akce zaštítěna ministerstvem školství, nebo krajským zastoupením? Jsou obce a školy, které pro děti udělají maximum bez dalšího čerpání prostředků z peněženek rodičů. Bude snad CK „No name“ sponzorovat školu a nějak dětem vynahradí zájem?

A co děti, které nemohou jet na zájezdy a nakupovat knihy, hračky a programy za tisíce? Budou smutně hledět na spolužáky a vnímat rozdíly mezi lidmi už v tak ranném věku? Nestačí, že si děti závidí svačiny, pouzdra na psací potřeby, tašky, oblečení a mobilní telefony – musí se ukazovat další rozdíly v rodinném zázemí konkrétních žáků? Takové disproporce v dětských kolektivech přece nejsou žádoucí a nijak nepřispívají rovnoměrné snaze a zájmu o výuku jednotlivců. Škola v našem městě určitě není jediná. Dokonce si myslím, že někteří obchodní cestující, kteří chtějí prodávat, nabídnou panu řediteli, nebo paní ředitelce jakousi pozornost. Stejně jako to bývá v ordinacích lékařů, apod. Odmítají tito lidé „vstupné“ do světa velkých komerčních možností?

Jako podnikatel bych se o to asi snažil také. Oslovit ředitelství školy rozhodně stojí za pokus. Středně velká škola skýtá otevřené pole s téměř nekonečnou pyramidální strukturou. Po domluvě stačí přinést informační letáky do sborovny pro každého vyučujícího. Učitelé roznesou tiskoviny do svých tříd. V jedné třídě sedí v průměru 25 žáků a tito danou informaci o skvělé a bezesporu nejvýhodnější nabídce předloží doma rodičům. Následuje rodinná konzultace s prarodiči, tetičkami, vhodné téma k rozboru v práci, obchodech a hospodách a kdoví kde ještě. Naprosto ojedinělá, účinná a rychlá distribuce, reklama i oživení povědomí lidí o produktu, službě či značce. Jedna návštěva a o firmě ví celé město. Tady jde ale také o druhou stranu – příjemce nabídky, nebo prostředníka.

Vstupní bránou do škol bývá ministerstvo, kraj, obec, nebo samotné vedení dané školy. Cestou zdravé reklamy je sponzorování. Samozřejmě bez výhod pro konkrétního žáka – třeba synka majitelky firmy, nebo dcery pana generálního. Některým zařízením je třeba pomoci. Dotace nepokryjí vše a rodiče už mají většinou také hlavu v dlaních. Ono českou ústavou dané právo na bezplatné vzdělání nás rodiče stojí několik desítek tisíc ročně. Když jsou děti dvě a více, pak opravdu jde o velmi zásadní položky v rodinném rozpočtu. Výlety do Londýna od cestovní agentury nebo encyklopedie za velké peníze, předražené zájmové kroužky a jiné „blahodárné a výuku podtrhující“ nabídky soukromých subjektů pouze zvednou nosánky potomků bohatých rodin a rozpláčou ty ostatní.

Kdo má peníze a chce dětem dopřát „něco víc“, má možnost přihlásit ratolesti na soukromé školy. Zde bych ale rád připomněl návrat do reality života, který pro dítě zahrnuté komfortem, může být velice bolestný a za druhé fakt, že absolvování výuky na prominentní škole nemusí znamenat srovnatelné a lepší výsledky, vědomosti, znalosti a dovednosti žáků. Z mého pohledu je velkou chybou vkládání mladých duší do škatulí dle majetkových poměrů a okázalé poukazování na ekonomické třídy v lidské společnosti. Myslím, že děti byly mnohem šťastnější a prožily hezčí dětství v době dřevěných tabulek, v časech kdy s taškou mezi keři cvrnkaly kuličky a s rukama za zády poslouchaly výklad pedagoga. Dnes učitelé snad stále nedělají rozdíly, ale povolení využít školy ke komerčním účelům je už skutečně za hranou.

Žijeme v odporném systému. Jen prachy a zisk! Dovolte mi citaci z filmu Škola základ života. Ve snímku se pan profesor Kolísko rozlítil nad přednesem básně studenta Čuřila a vůbec se mu nedivím. Víte, ona muška představující štěstí je totiž hodna rozboru nejen literárního, ale především z hledisek oborů sociologie, ekonomiky, politiky, psychologie a mnoha dalších. Za barbary se totiž může dnes považovat každý, včetně rodičů nebo kantorů, profesorů a výchovných poradců i samotných školských inspektorů a ministrů, pokud nadále bude umožněna komercializace školských zařízení všech stupňů a obdobné využití s možnou existencí korupčního prostředí. Kdo dětem řekne, že peníze štěstí rozhodně nezajistí? Přitom pojmy, jako svornost, čest, pravda, solidarita a lidskost jsou dnes studentům naprosto cizí…

„No dovolte, to je hrozné. Sedněte si, vždyť vy jste cynik. Muška jenom zlatá. Dnešní mládež nemá kouska citu v sobě. Studenti? Vy nejste žádní studenti. Vy jste barbaři! Muška jenom zlatá! Tak dost!“

Radovan Bazger, 8.11.2015

Sdílení:

Autor: Radovan Bazger

Mám svůj Blog a píšu svobodně ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *