Rubriky
Blog Zamyšlení

Prázdné tváře

Při pohledu na mapu snad každý zaujme stanovisko, že Evropa je malá. Jde o území protkané infrastrukturou a také více či méně střeženými hranicemi. Přesto lze celkem bez problémů a rychle přejet tento kontinent od severu na jih i od východu na západ. Je čas dovolených a rekreací, tak si mnozí lidé tuto skutečnost připomenou v úplně nahé realitě. Je opravdu nutné si uvědomit, že život je výsadou, nikoliv přirozenou věcí a o svou jedinečnost, sny i úroveň je třeba se bít. Svět se splašil, ale o současné politice tento text tak úplně není. Jde o velikost a prostor z pohledu osobního štěstí, svobody a možností otočit to velké kormidlo života do méně kalných vod. Prozatím však vidím moře i souš a prázdné tváře lidí …

V tuto chvíli již odhrnu závěs a odkrývám téma následujících řádků. Při roztočení globusu mám pocit, že na Zemi právě není dost svobodných míst. Míst, kde člověk nemusí šlapat na budík, tlačit do sebe rozpečené housky, pít vodu, jejíž chemická značka rozhodně není pouhé H2O, drhnout zuby plastovými štětinami, spěchat na páchnoucí autobus a kochat se v práci nezralým úsměvem kolegů. Den za dnem. Ty chvíle, kdy to samé zažije v super-hyper obchoďáku, cestou domů a často i ve vlastní rodině. Dehydratovaná káva po lžičkách dál prohlubuje nesoulad a naše duše prosí o pomoc. Po maratonu povinných procedur a životních lekcí nakonec zjišťuje každý z nás, že ta honba za pochybnou hmotou není důležitá.

Vymanit se z koloběhu a stereotypu v civilizovaných státech prakticky nelze. Každého jedince dostihnou úřady, poplatky, reklamní kampaně a především ony prázdné tváře, které by za peníze vrtaly především do cizích kolen. Lze si koupit pozemek či žít životem poustevníka, ale v srdci Evropy takoví lidé brzy získají punc pytláka, bezdomovce, zloděje, špíny a nakonec blázna. Sice se ten „pomatený“ právem směje pod fousy, ale otrokům vlastních statků a daní nelze vysvětlit podstatu odlišnosti. Všude je někdo a do další obce lze dohodit kámen. Hustota obyvatelstva prakticky nedovoluje jakoukoliv činnost mimo zavedené normy a usadit se na prázdném místě v podhůří je vzhledem k vlastnickým vztahům k půdě rovněž nemožné …

Proto se rádi zaposloucháme do příběhů plných dobrodružství bez mantinelů, hranic a nucených prací ve prospěch elit. Stejně jako příběhy námořníků po návratu z dalekých cest v minulosti, tak i dnes posloucháme střípky zážitků lidí, kteří se vydali za poznáním navzdory byrokracii, času i vlastním povinnostem. Zabezpečeni, ale i bez peněz někteří opouští svá rodná teritoria a jdou vstříc naprosto odlišnému životu. Podobně se tváří příběhy řidičů, kteří své trucky nechali na konci dálnic a zmizeli v hlubinách lesů pod chladnou Sibiří. Jiní se nevrátili z romantické dovolené v Brazílii. Jsou lidé, kteří našli klid v krajině severoamerických jezer a řek. Po letech jen dorazí zpráva: Můj život už má smysl, i ty hledej cestu ven.

Taková vyprávění pohladí nejednu duši. Obzvlášť, když cítí zmar a beznaděj. Když se z prázdné tváře člověku vytratí už i ten falešný úsměv, měl by uvažovat o radikální změně. Evropská část světa není vhodná pro takové plány. Asie, Afrika, Amerika, nebo i Austrálie, to už je jiná pohádka. Někdo by mohl říci, že lepší by byl únik na jinou planetu, ale takové možnosti jsou zatím neuchopitelné. I dálavy Ruska mohou být řešením. Vězte, že v odlehlých oblastech Kyzylu, Nidym nebo Vanavara je lidem úplně jedno kdo je ten člověk s rancem na zádech. Hlavní je povaha, přístup, srdce a cíl. Samozřejmě také odvaha. Nejenom žít v divokosti nedotčené přírody, ale i k samotnému činu, který navždy změní pohled na samotný lidský úděl.

Není to jen námět k zamyšlení. Možná jde o naši společnou budoucnost. Návrat ke kořenům. Až nebudeme moci dál nést tíhu závislosti na materialismu v prostoru říše peněz a moci, vzepře se valná část populace současnému způsobu života. Možná nás nedostatek zdrojů přinutí k útěku mimo systém. Ještě je však brzy. Většina slepě věří v lepší zítřky a reálnou budoucnost neřeší. Jednotlivci, kteří si uvědomili ten neúprosně vyměřený čas pro život již odešli do neznáma a další z nás budou jejich rozhodnutí následovat. Život je krátký a s každou vteřinou nečinnosti ztrácíme naději být skutečně svobodni. Naději vidět krajinu klidu, slyšet nádherný šum vodopádů, cítit sílu moci přírody když objeví se stádo divokých koní.

To není hra, kniha, dovolená, nebo filmový dokument. Takové jsou přirozené lidské touhy spjaté s ochranou vlastní existence. Stačí se probudit ze snů – otevřít oči a jít třeba před dům, za město, vystoupit z auta, projít branou a uvědomit si, že tu obarvenou šeď kolem jsme stvořili my sami. Až se lidi budou vracet z hor a od mořských pláží, zapojí se znovu do kolotoče kapitálu a znaveni budou šetřit na další sezónní odpočinek, zas uvidím jen moře i souš a prázdné tváře lidí. Moc bych si přál mít kolem sebe přátele na vlně upřímné pohody a zdravě naplněné cestě životem. Částečně i o tom je například krásná píseň skupiny R.E.M – Everybody Hurts. Všichni trpí, je snad jen otázkou času, kdy lidé zjistí, že takhle žít nemusí. I Evropa může vyrůst …

Radovan Bazger, 10.7.2015

Sdílení:

Autor: Radovan Bazger

Mám svůj Blog a píšu svobodně ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *