Šel městem. Zářivě osvětlenou ulicí. Jen tak, s nákupní taškou a drobnými v kapse. Bez cíle krátil si čas a snažil se urovnat pár věcí v hlavě. Kolikrát už tudy procházel. Jak často prohlížel si auta, domy, lidi kolem. Tentokrát bylo všechno trochu jiné. S pocitem zmatku a podivného prázdna nedokázal najít pevný bod. Za zády kostel, před očima velikány, jejichž větve proplétaly se jak ruce milenců. Nevnímal ani čas. Snad už ani prostor. Závoj marnosti přikryl jeho zrak. Nebyl schopný dostat se zpátky. Pod tíhou událostí posledních týdnů a možná i let zabloudil ve vlastní duši. Téměř ani nepostřehl, že se za ním otevřely dveře. Kněz vyšel z nich. Chvíli jen tak stál. Rozhlédl se a nakonec promluvil.
„Nemáte hlad, příteli?“
Měl, ale naučil se odolávat požadavkům těla stejně, jako soucitu. Otočil se a pomalu odcházel. Nač věřit v Boha, toho mizerného týpka, který nechá lidi ve srabu a bahně? K čemu farník v šedém hávu předstírá svůj zájem, když zas by šlo jen o povinnost? Věřit lidem se nevyplatí, to naučil ho sám život. Vždyť měl všechno. Rodinu, přátele, práci i dům. Nezbylo nic. Jen kvůli podpisu. Do chvíle, než zlomila ho nemoc, bylo všechno slunce zalité. Pak už jen odcházely síly, peníze, naděje. Přišly jiné věci. Nepoznané. Netušené možnosti má člověk bez domova. Prakticky však žádné. Každý den končí stejně. Stejně i začíná. Stejné cesty, stejné cíle. Kousek jídla. Prosby a odvrácené tváře.
„Vstávej a jdi pryč!“
Další ráno a vyhazov. Nemůže žít v lese jako poustevník. Město, sice bídně, ale hřeje. Nabídne stín. Občas i cigaretu. Zas tedy šel. Podrážky propadlé, nohy jak v ohni. V oděvu nehezkém a s taškou bez obsahu. Najít pár sklenic se zálohou. To je pravá víra. Odkázán na milodary a přesvědčen o blízkém konci zabloudil zas ke zdi několika křížů. Jaký to má všechno smysl? Přemýšlel. Chvílemi i nahlas. Pomalými krůčky vláčel svůj úděl po chodníku. Už nehledal štěstí. Zanevřel. Pochyboval. Nevěřil. Stranil se všech. Duše bez těla žila ze vzpomínek. Šel tedy dál se sklopeným zrakem. Pátral, hledal tu bytost, která srazila ho na kolena. Místo fantoma však spatřil něco jiného. Hned vedle zábradlí.
„Stejně bude prázdná …“
Odfrkl si pod fousy a kopl do rosou lesknoucí se kůže. Překvapením ztuhnul, když se peněženka otevřela. Doslova narvaná penězi. Vzal ji a rychle hodil do tašky. Pak se rozhlédl, jestli se někdo nedívá. Ale kdo? Kdo by jevil zájem o bezdomovce? Ke všemu strach sevřel mu hrdlo. Možná mohl prožít šťastný den, na starosti však už neměl sílu. Život měl těžký dost, nač krčit se pod tíhou svědomí? Nemohl si to nechat. Úřady nesnášel. Policii nevěřil. Tak co tedy? Zahodit? Zničit? Ať už je v tom obnos jakýkoliv, nezmění se jeho osud. Nakonec rozhodl se. Vložil nalezený poklad do schránky kostela. Chvíli tam ještě stál a jakoby provedl něco špatného rozhlížel se zas, zda na něj něčí oči neútočí.
„Dobrý můj Pane!“
Překvapený kněz počítaje peníze nezvládal emoce jemu známých hodnot. Otevřel ještě těžké dveře, díval se do všech stran a zákoutí. Nikoho neviděl. Ulice prázdná, a jestli tam někdo byl, nechtěl, aby ho kdokoliv spatřil. Nezůstal žádný objekt hodný vděčnosti. Vyvstaly otázky. Klenby se zdály ještě větší. Obrazy živější, zvuky hlasitější a víra v cokoliv většího, než je sám člověk tnula do srdce oddaného církvi. Téměř čtyři sta tisíc zázraků držel ten muž v rukou a na kolenou před oltářem ptal se Boha, prosil o pomoc. Nechtěl plout na vlnách pochybností. Moře otázek zdálo se nekonečné. Rozbouřené a klidné zároveň. Kdo jen mohl najít v sobě tolik lásky? Určitě někdo velmi bohatý …
Radovan Bazger 15.11.2023