Jsi nádherná žena,
vlahá a jemná jak mořská pěna.
Tvé dlouhé vlasy
dokreslí vidinu pozemské krásy.
A to tvé tělo,
cítím to pořád jak krásně se chvělo
pod mými polibky, dotyky,
jen lásku chtělo.
Tvé dlouhé vlasy,
tvé oči, řasy,
já zblázním se asi…
Tvé dlouhé nohy
a chůze antilopy.
Před tebou bledla i polární záře.
Na tvé tváře,
dnem i nocí
a stále bych se nemohl vynadívat.
Já chtěl bych zpívat,
o tvých očích,
v nichž vidím vše
co si tvá duše žádá.
Já vím, ty máš mne ráda,
to však je málo, já víc si žádám,
já víc chci ti dát
Tak proč vše necháváš
napospas osudu,
já věčně nebudu ti říkat
že si vše nalháváš,
přesto však vyhráváš.
Tak už mě pochop,
tak už mi věř,
lidé jsou na sebe jak divá zvěř.
Tak buďme jiní,
k ostatním, k sobě.
Já píšu tobě snad ódu na lítost
Nesnáším hádky,
už vůbec ne chamtivost.
Líto mi je, když cítím se odmítán
pro tvoji žárlivost.
Však vrhnu se do ohně,
za lásku, za tebe.
Jsi žena nádherná,
krásná leč tajemná
Jen óda pro tebe je mojí zpovědí.
Lidé nic nevědí,
že stvořila jsi ve mě zrůdu,
necitu,
ale takový já budu.
Poražen, popraven, v brnění kráčet světem.
Vše co mám v sobě já rád dám,
až pak,
někdy snad dětem.
Vše jednou končí a znovu začíná.
To je osud,
má lásko jediná
Radovan Bazger, 16.11.1999