Zmateni snad ještě víc, ale spokojeni s rozuzlením předchozích událostí dva cyklisté uháněli k městu. Na rozcestí u kapličky na sebe mávli. Věděli, že se brzy uvidí a věděli i to, že se rozhodně nevidí naposled. Hlavně Pavel odjížděl od jezera plný dojmů a nabit energií, přitom uvolněný z odhalení pravdy, kterou oba chlapci považovali za samozřejmost, když byla vyřčena ústy ctihodného muže. Zjistit skutečné příčiny a důsledky zabere lidem často i celý život a dopátrat se pravdy je většinou vždy obtížné… Pravdy? Tím to přece nekončí! V tu chvíli Pavel s pískotem brzd smykem otočil kolo a řítil se za Martinem. Dohnal ho, zastavili a udýchaní nebyli schopni slova. Opřeli kola o plot a Martin čekal, co se zas bude dít.
„Tys tu knihu magistrovi poslal?“
„Pavle, ještě ne. Proč?“
„Proč, proč. Proč se o tom Revenda nezmínil? Proč najednou nikomu nechybí? Jak je možné, že Galluse našli i bez té šifry, která je údajně skryta v kapitolách Nagemu? Ten kněz podle mě lže!“
„Částečně máš snad i pravdu. Je to divné. A ještě něco mi vrtá hlavou, ale myslel jsem, že to proberem příště.“
„Jaké příště, Marťane? Když už jsi mě do toho zatáh, vozím se v černém Jaguáru od nikud nikam a církev mi nabízí vzdělání nejvyšší v podstatě pro nic za nic, tak snad by bylo fajn šlapat po tom až do konce. Alespoň tak to vidím já!“
„Jo, jasně. Co navrhuješ?“ – S tázavým pohledem Martin podstrčil Pavlovi cigaretu a dodal. – „Nejedeme domů?“
„Jedeme k Lárischově hrobce.“
Martin nevěřil vlastním uším. – „A do prdele. Tak tomu říkám nápad za sto bodů. Proboha, proč?“
„Něco ti ukážu.“ – Řekl Pavel a sáhl do kapsy své džísky. Vytáhl jakousi mapu s popisem. – „Tohle je, kamaráde plán spojovací chodby mezi zámkem a kostelem.“
„Oukej, ale tu chodbu přece známe.“
„Známe.“ – Pokračoval Pavel. – „Ale na tomto nákresu má ten tunel nad branami ještě jedno patro. Lépe řečeno sklep, který byl součástí ještě starého dřevěného hradu, který tam stál. Ta sklepní část kopíruje půdorys nadzemní části. Tedy až na jednu výjimku. Je totiž delší. Pod kostelem sestupuje a ústí až v prostoru, kde spočinul baron Larisch s rodinou.“
Martin si se zájmem prohlížel schéma.
„Odkud to máš, Pavle?“
„Našel jsem to u táty v knihovně. Jsem strašně zvědavej a občas šmejdím v jeho pracovně když není doma. Je o tom tunelu celá knížka nějakého historika a tenhle plánek byl na polici vedle ní.“
Martin byl najednou hrozně skeptický a další teorie už nebyl schopen tak lehce přijímat. Pavlovi ale věřil.
„Myslíš si, že tu chodbu pod zemí někdo používá? To by musel otvírat samotnou hrobku a od ní má klíč jen tajemník na radnici.“
„Tebe ještě něco udivuje? Po tom všem, co se stalo v posledních dnech? Martine, pojď, jedem tam.“
Velká hrobka byla napojena k široké kamenné zdi, která držela svah za kostelem. Zatímco Pavel pečlivě zkoumal těžké železné dveře, Martin prohlížel každý blok kamene a travnaté okolí místa baronova posledního odpočinku. Vše vypadalo netknuté již celá desetiletí. Jen prach a pavučiny.
„Tak buď jsme idioti, nebo na to jdem ze špatného konce.“
„Jó, dobře ty!“ – Chválil Pavel kámoše. – „Zkusíme to z opačné strany!“
Martin si však nebyl jistý, co tím Pavel myslí. – „Myslíš od kostela?“
„Jasně. Najdeme vchod do podzemí.“
„Pecka.“
Chlapci sedli na kola a projeli bránou kolem zámku až ke vchodu do kostelu. Kola schovali za kontejner a tiše se protáhli ve stínu starých budov až k zadní části zámku. Všude byl klid. Jen vzdálená lampa vydávala tlumený bzučivý zvuk.
– – –
Vklouzli do budovy. Prošli přízemím zámku, kolem kanceláře slečny Evy a pak po schodech nahoru ke dveřím spojovací chodby. Známý zápach zatuchlé staroby je na chvíli zastavil.
„Kde myslíš, že to bude?“ – Zašeptal Martin.
„Netuším, ale mluvit můžeš normálně. Nikdo tu není.“
„Já bych si tak jistý nebyl.“
„Dívej se na zem.“ – Pobízel Pavel. – „Musí tu být nějaký poklop. Tady, nebo až v budově kostela.“
Hledali s rozsvícenými telefony už docela dlouho. Hlavy skloněné snahou i nezdarem. Prošli už celou přístavbu a vraceli se do prostor zámku, když v tom Martin zahlédl nenápadné dveře. Kování bylo lesklé a čisté. Zavolal Pavla a společně dveře otevřeli. Nebylo za nimi zápraží, ale schody. Stáčely se vlevo dolů. Kluci se na sebe nadšeně podívali. Pavel herdou do zad Martina málem shodil dolů.
„Co zas děláš?“
„Nekecej a pokračuj.“
„Ty vole, to jako bylo moc…“ – Stěžoval si Martin.
Šli dolů. Dvě poschodí bez možnosti úniku. Žádné dveře, žádný výklenek. Vzduch ztěžknul. Prostor, kterým procházeli se zúžil a vstoupily do chodby v podzemí. Pavel s Martinem se vydali pomalu vpřed. Všimli si, že nerovná dlážděná podlaha byla jakoby zametena. Jen kolem zdí byl nános prachu, písku a kamenné drti. Zdi byly z přírodního kamene a některé balvany místy vystupovaly tak, že se jim museli vyhýbat. Po dvaceti metrech se chodba stočila ostře doprava.
„Něco je špatně.“ – Zašeptal Pavel. – „V těchto místech už se měl tunel svažovat vlevo dolů. Jsme už přece někde pod kostelem.“
„Co naděláš. Jdem dál…“ – Martin povzbudil kamaráda a rozzářil další část chodby svítilnou, kterou vzal ze svého kola.
Prošli další desítky metrů až k práchnivým dveřím, které byly naštěstí pootevřené. Vlastně ani nešly zavřít, protože v nich chyběl celý mechanismus zámku i s klikou. Za nimi se nacházela velká místnost. Strop tvořily klenby a i zde kamenné zdi vzhlížely nevábně. V zadní části sklepení byl strop rovný a velmi nízký. Dřevěné schodiště pod stropem uzavíral poklop.
„Pavle, jediná nejbližší budova severně od kostela je stará pošta.“
„Pan historik se pravděpodobně spletl a mýlit se je lidské.“
„Nerozumuj a radši zaber.“ – Žádal Martin o pomoc.
Těžký masiv povolil a kluci se ocitli v kanceláři poštovní pokladny. Všude byly spisy a stěny lemovaly regály archivu. Na stole blikala dioda monitoru a u stropu červené světlo pohyblivé kamery, která naštěstí právě zabírala jinou část místnosti.
„Dolů!!“
Martin tlačil Pavla zpátky do sklepa.
Jen prach se sypal na kluky pod schodištěm když dubový poklop uzavřel strop.
„Ty vogo, já vypadám.“ – Stěžoval si Pavel.
„Myslíš, že já ne? K tomu mám chuť na cígo.“
V tom ze tmy se ozval cizí hlas. – „Já vám nabídnu, chcete?“
V mladých tělech by se krve nedořezal. Pavel leknutím švihl hlavou do rámu schodů a Martin s napřaženou rukou sevřenou v pěst čekal útok všech zemřelých hraběcího rodu. Neznámý škrtl kamenem zapalovače a světlo vykreslilo jeho tvář. Ovšem nejenom tvář. Ten člověk krčící se v podřepu měl v druhé ruce revolver.
„Kurva, kdo jsi!“ – Zmohl se Pavel.
„Chlapče, to já se budu ptát, ale udělám vstřícný krok. Dáme si cigárko a v klidu si pokecáme, ano?“
Martin už toho měl taky dost. – „Bež do hajzlu s tou bouchačkou a nemachruj. Fakt ještě chvíli a je mi jedno čí krev poteče. Schovej to.“
„Ty se mladej taky uklidni. Jsem tady hlídač. Prostě z bezpečnostní agentury. Jen pěšák, co si tady na poště dře denně podrážky za pár šupů a kdyby jste nedělali takovej kravál, tak o vás ani nevím. Vzhledem k tomu, že nic nemáte, tak jsem pro, abyste zmizeli a už se nevraceli. Nechci kvůli ptákovině vypisovat hromadu lejster, nebo přijít o místo.“
Strážný schoval zbraň a rozsvítil malou elektrickou lampu. To gesto kluky uklidnilo. Pavel si všiml na prsou chlapa jmenovku s číslem 62436. Jméno ale při tomto světle a na tak velkou vzdálenost nepřečetl.
„Jsem Viktor.“ – Všiml si strážný Pavlova upřeného pohledu. – „A teď už vypadněte. Zmizte!“
Nemusel je dlouho pobízet. S pohledem zabodnutým do pouzdra z něhož trčela hlaveň Lugera ztratili se ve tmě. Běželi k točitým schodům, pak znovu chodbou nad branou, proběhli zámkem a venku se hnali ke svým bicyklům.
„Myslel jsem, že nás vodpráskne, nebo zavede na bengárnu.“ – Pavel zmoženě zvedal kolo ze země. – „Víš co, brácho, dnes už se na to vykašlem. Jsem utahanej jak kotě. Řeknu ti, že jsem se ještě snad nikdy tak nebál.“
„Jsem na tom stejně. Fajn, nemám problém. Vychrápem se a zavoláme si. Večer moudřejší rána, jak říkám.“
„Čus.“
„Měj se.“ – Rozloučil se i Martin a sedl na svého Scotta.
Už svítalo a siluety domů hlídaly vlastní stíny. „Hlavně už žádná další překvapení.“ – Říkal si Martin pro sebe a zpomalil. Nikdy netrpěl samomluvou, ale dnes asi i tělo vyhlásilo výjimečný stav a mozek si už dělá co chce. – „Fakticky je toho už docela dost. Možná už by o všem měly vědět příslušné orgány. Třeba cajti. Kdyby nás tam Viktor odvedl, tak bych jim snad řekl všechno. Přesně do puntíku. Ty vole, je sedm ráno, tatík bude vzhůru. To zas bude otázek!“ – Hlas se Martinovi chvěl když projížděl dlážděným úsekem. Už radši mlčky dojel až domů. Zamkl kolo ve sklepě, vyběhl dvě poschodí a přivítal se s otcem.
„Včera ti přišel dopis, synátore. Docela by mě zajímaly dvě věci. Předně, kde jsi byl zas celou noc a za druhé, co to je, ten dopis. Vypadá to úředně.“ – Martinův táta pozdvihl obočí. Ten tázavý pohled byl nekonečný. – „Víš o co jde?“
Martin mlčel. Roztrhal obálku a vytáhl listinu lemovanou zlatým vláknem. V hlavičce zářilo razítko NAGEM Institut se sídlem v Nizozemí. S třesoucími se koleny a s pohledem do neznáma skrz honosný lesklý papír konečně promluvil.
„Něco ti musím říct, táto…“ – Poslední impulzy zralé úvahy mu vyšly vstříc. Zmuchlal dopis, jakoby to nebylo důležité a podíval se otci do očí. – „..ale nejdřív se na to vyspím. Čau a dík.“
Umyl se, lehl do postele a chvíli ještě přemýšlel, co vlastně tátovi řekne, až se probudí. Záhy usnul.
– – –
V 17.10 Martina probudila esemeska:
« Třeba jsem už paranoik, ale víš které číselné klávesy na mobilu stiskneš, když chceš napsat Nagem? Čísla 6, 2, 4, 3, 6. Dohromady tedy osobní číslo toho sekuriťáka z pošty. Napiš až se vzbudíš. Pavel. »
Martin položil telefon zpátky na peřiňák a s rukama za hlavou koukal do stropu. Nakonec ještě usnul a spal skoro do půl sedmé. Když otevřel oči, červánky venku na nebi malovaly kýče. Vyskočil z postele a šel rovnou do kuchyně k lednici. Měl hlad. A pořádnej. Na lince našel vzkaz od táty:
Něco si k večeři vytvoř a zítra je to taky na tobě. Jel jsem k dědovi, tak sekej latinu a ať tě zas nenapadne dělat doma nějakou párty. Víš, že mi to paní Čejková vždycky vyžvaní. Naviděnou. Táta.
„Super!! Aspoň mu teď nemusím nic vysvětlovat.“ – Ještě že to vítězné gesto nikdo neviděl. Martin věděl, že otec přijede nejdřív za dva dny. – „To by si Martínek mohl domů i někoho pozvat, když na to přijde a ono na to přijde…“
S úsměvem na tváři strčil talíř do mikrovlnky a čekal, než přístroj oznámil ukončení ohřevu. Zkontroloval mobil, jestli mu někdo něco nechtěl. Přece jen spal docela dlouho a ne všechny apky má nastaveny se zvukem. Až na tu SMS od Pavla nic. Martin se toho dne nechtěl zabývat ničím složitým. Chtěl se vylejt a bavit a blbnout. Zařídil se podle toho. Dal si znovu sprchu, hodil se do trendy oděvu, posbíral kováky z police nad telkou a s mobilem v kapse vyrazil. Cestou k Vlkovi ještě napsal zprávu Pavlovi o tom, co jde dělat, s kým to jde dělat a proč nedělá to, co Pavel chtěl, aby dělal. Ano i takhle, a pro ně humornou formou, si tihle v podstatě už dospělí kluci psali.
U Vlka to jelo už v parádním tempu. Libuše čekala u šaten a Martin se nemohl vynadívat do těch krásných tmavým očí. Výřečná bruneta s pohledem žirafím a nádhernou postavou byla pro něj jako stvořená. Byli si podobni. Nikoliv vzhledem, ale životem, vůlí a bystrým úsudkem. Společné chvíle vždy uchvátil temperament a oni se s grácií rvali o každou myšlenku, humornou scénu či vášnivou noc. Nechodili spolu jako kluk s holkou. Nevázali se. Nežárlili. Neznali výčitky. Když však chtěli a mohli být spolu, vždy spolu byli. Snad i existovala věrnost v tom zvláštním vztahu, jen nepřiznaná, skrytá a nenucená. Ten večer si oba užili a když v taxíku Martin vytáhl z kapsy klíče, ani se neptala, zda může zůstat s ním.
– – –
Eva seděla ve Snack baru u bazénu už téměř hodinu. Mlsné pohledy mužů ji vůbec nezajímaly. Většinou si z toho stejně dělala legraci. Byla zamilovaná a na nějaká dobrodružství neměla náladu i když byla její láska patrně jednostranná a tělo prahlo. Jako sekretářka měla v muzeu příliš mnoho času na to, aby se její myšlenky rozlétly do všech koutů světa. Ve svých dvaadvaceti letech propadnout kouzlu o dost mladšího kluka sice už dnes není tak nevídaný jev, ale nejsou ty čtyři roky přece jen hodně? Kdyby náhodou spolu byli dlouhá léta, on bude zrát a ona jen stěží skryje vrásky. On bude sílit a její vnady podlehnou gravitaci. Kdyby to ovšem byly ty nejzásadnější problémy, pak by jí bylo mnohem lépe. On však je radši s jinou a možná ani neví, že přitahuje pohled mladé ženy ze zámku. A ona? Ta nefintěná Libuše? Jen se kolem něho točí jak káča. Hraje si s ním, vábí ho jak myšku na sýr a on slepě následuje ten naleštěný dekolt. Proč? Je fakt tak slepý? Ne, není, je krásná, ale on prostě nezná pravdu! Eviny myšlenky už zacházely příliš daleko. Naštěstí se dočkala vysvobození.
„Dobrý den, slečno.“
Trhla sebou leknutím – „Pavle, co, co tady děláš?“
„Musím s tebou mluvit.“
„Fajn. Můžem si promluvit tady.“ – Řekla Eva a v její mysli se odrazila zvláštní shoda náhod. Jakoby sama přivolala nejlepšího kamaráda své tajné lásky. – „Posaď se, něco si dáme.“
„Dlouho tě nezdržím.“
„Já mám ale čas.“ – Přislíbila, usmála se a ještě více zahalila do modré osušky.
„Máme problém. Já a Martin. Víš, nemůžu ti říct úplně všechno. Zamotali jsme se do takové hry na slepou bábu, která nám přerůstá přes hlavu a šikla by se nám tvoje pomoc.“
„Třeba to zvládnu, Pavle.“
„Potřebujeme plány suterénu zámku a okolních budov. Co nejstarší. Nejlépe původní. Existuje něco takového?“
„Plány.“ – Eva se napila džusu. – „V neveřejné části sbírky muzea jsou dokumenty, které by vám snad pomohly. Ale nejstarší jsou datovány 18.stoletím. Nejsou tedy původní. Zámek několikrát vyhořel a byl různě dostavován a opravován. Jisté nákresy se dochovaly. Proč právě sklepy? Nechcete nic ukrást, že ne?“
„To fakt ne. Jen hledáme všechny přístupové cesty. Promiň, fakt ti víc zatím neřeknu.“
„No tak přijďte zítra.“
„Jsi skvělá, Eviku.“
„Já vím, a taky skvěle plavu. Pojď do vody!“
Zatímco ti dva bláznili v bazénu mezi ostatními návštěvníky koupaliště, u stánku se zmrzlinou stála ta, kterou Eva z duše nenáviděla. Vrátila se na svou deku, odložila sluneční brýle a ze svého mobilu odeslala krátkou zprávu své bývalé spolužačce z intru.
« Světlanko. Nevěra je odporná, chápeš? L. »
– – –
„Mám teďka peklo s tou svojí“ – Svěřoval se Pavel Martinovi. – „Ta tvoje Libuše jí napsala, že jsem včera byl na koupáku s Evou. Nechtěla pochopit, že jsme se tam náhodou potkali.“
„Tak to ti nezávidím. Fakticky náhodou?“
„Jo, ale vlastně jsem byl rád. Pomůže nám. Dneska půjdem za ní do muzea a ona nám půjčí k nahlédnutí dokumentaci k zámku.“
„Dobrej tah. Co jsi jí řekl? Nebyla zvědavá?“
„Byla, ale na pohodu.“ – Pavel se ušklíbl stylem šviháka a zavázal si tkaničky.
Vyrazili. Cesta na zámek, jehož součástí byly i prostory muzea se toho dne poněkud vlekla. Polední slunce žhnulo a vzduch se mihotal vedrem. Měli žízeň. Stavili se v Prioru pro něco k pití, když v tom Martin spatřil mohutnou šíji a povědomou tvář.
„Ty vole, to je Viktor z pošty…, co kdybychom se na něj pověsili?“
„No a co Eva?“ – Namítl Pavel.
„To počká. Ten člověk mě zajímá.“
„Jdu pro nějakou tu vodu.“
„Ale makej, a ať tě nevidí!“ – Dodal Martin a pohledem stále svíral Viktora, který zaplatil a kolébavou chůzí se vydal směrem k východu.
Mezitím Pavel už také prošel pokladnou a oba kluci čekali, kam se hlídač vydá. Šel směrem k zámku. U Jelena si přiložil k uchu telefon a změnil směr. Přešel náměstí a ve Zlaté uličce vstoupil do kavárny. Sedl si za roh do jednoho z polstrovaných boxů na zahrádce.
Pavel nahlížel škvírou mezi okapem a zdí. – „Není tam sám!“
„Obejdem ten barák a když se protáhnem tím špinavým dvorem, tak budeme o hodně blíž.“
„Jak řekli, tak udělali.“ – Šťouchl Pavel Martina a už lezli přes plechovou bránu. Pomalu a tiše se přesunuli k zadnímu vstupu do kavárny a dostali se až téměř k boxu, který obsadil Viktor s člověkem, jehož totožnost byla pro kluky prozatím tajemstvím. – „Dobrej nápad.“
„Jo, pšt!“
„…Nemám na to roky, ani měsíce, Viktore. Musíš to udělat dřív, než na to někdo přijde…“
Martin jen zašeptal. – „Vždyť to je Zirke ze zámku!!“ – Nicméně Pavel nehnul ani brvou, jen se opřel o dřevěný rám a zadíval se na střechy domů v okolí. Poslouchali dál. Zvědavě, tiše, tajně.
„Paní.“ – Pokračoval Viktor klidně. – „Sama víte, že to není jednoduché. Chápu, že vám pan Gallus zadal úkol, ale já přece nemám žádnou pravomoc.“
„Právě proto, Viktore. Já taky nejsem žádný orgán spravedlnosti. Ten Martin knihu nevrátil a pan Gallus ji prostě musí dostat, jinak se nepohneme z místa. Už to trvá opravdu dlouho. Musíte je zmáčknout. Musíte je donutit Nagem vydat. Dlužíš mi to. Nebo jsi zapomněl, kdo ti sehnal to místo na poště?“
„Tak on to není žádnej kauf. Vy byste snad dělala za čtyři pětky na hodinu? Ale jo, dobře. Něco zkusím. Mám pár známých z východu a ti si s nimi poradí.“
„Viktore opatrně. Nikdo nechce krev, jen tu knihu. Nezapomeňte ještě na jednu věc. Svazek Nagemu musí Gallus dostat celý! A teď už radši jděte, ať nás tu spolu nikdo nevidí. Nashle.“
Viktor se ztěžka zvedl a bez pozdravu odešel. Naštěstí druhou stranou rovnou k náměstí. Martin s Pavlem se na sebe podívali a shodli se, že musí pro knihu. Hned. Vykročili k Hranicím. Téměř mlčky a zadumaně. Až u Permonu se Martin víc rozpovídal.
„Pavle, nebude lepší Nagem vrátit?“
„Zešílel jsi?“
„Když ji nevrátíme, tak dostaneme na budku a když tak nad tím přemýšlím, bude lepší ji předat panu Revendovi, jak bylo původně smluveno a sledovat, co se bude dít dál, nemyslíš?“
„Máš asi pravdu, člověče. Z tebe něco bude.“
Pavel se usmál a cestou k paneláku, kde Martin bydlel, se v podstatě uvolnili a bavili, jakoby se vůbec nic zvláštního nedělo.
Martin odemkl dveře, dali boty do vany v koupelně, protože tak to bylo v této domácnosti zvykem, a vstoupili do obýváku. Za stolem seděl Martinův táta a prohlížel si …NAGEM!
„Dobrý den“. – Pozdravil Pavel
Martin se zmohl na tiché – „Ahoj tati.“
„Zdar chlapi. Kdepak jste k tomuhle přišli?“
„V kostele táto, za píšťalami varhan.“
„Dobře, dobře…, a čí ta kniha je, to víte? Ale než z vás dostanu kloudné odpovědi, tak si něco poslechněte. Sehnal jsem audioknihu, jejíž název vám dvěma asi moc neřekne a jméno autora teprve ne. Jde o myšlenky Josefa Tkalce a doporučuji si ji poslechnout. Udělejte si na to čas, prosím. Myslím to vážně.“
„Tati.“ – Martin to už nevydržel. – „My to musíme ihned odnést panu Revendovi a ten po prostudování vrátí knihu knězi jménem Gallus.“
„Gallus. Gallus? Ten je přece po smrti!“
„Není.“ – Vložil se do toho Pavel. – „On žije a všichni ho hledali. Nějaká šifra v Nagemu měla pomoci ho najít, jak nám bylo řečeno. Pak se ale všechno nějak zamotalo a už nám to připadá jako docela vysoká hra. Tak to chceme odevzdat a mít klid, pane Podhorný.“
„Dáš nám tu knihu?“ – Zeptal se Martin svého táty.
„Dám. Co bych s ní dělal…, ale nejdřív si poslechněte tu nahrávku. Jinak ne. Věřte, že se vám to bude líbit, kluci. A dost to s tím souvisí.“
Pavel si vzal přehrávač a vložil do něj kartu se záznamem. Oba si sedli do křesel ve vedlejším pokoji a čekali co uslyší. Žádná úvodní hudba. Jen šum v němž úvod zanikl. Asi po třech minutách se konečně ozval z repráků hlas:
…a v časech, kdy předkové lidí křičeli v pralesích, spatřil svět úkazy nezvyklé. V plamenech a dýmu klesl k zemi chrám v jehož útrobách se život nacházel. V tom chrámu žily bytosti s pohledem jasným a klidným. Však lesklá fasáda se za krátko zbarvila krví. Panna zvířete ne nepodobna člověku počala bez samce a zvláštního tvora přivedla na svět. I další jedinci v zahradě přebývali a z chrámu učitel scházel se s nimi. Nakonec uzavřel se dům blahobytu a s obrovskou silou danou mu anděly vznesl se k nebesům. Od těch dob člověk s rozumem ovládá dějiny. Od těch dob pozbyla Země svůj úděl. Když na kostel pohlédneš uvidíš Boží chrám, jen cherubíni nesnesli jej z mraků. Bůh byl každý kdo na sebe vzal roucho neznámé bytosti. Pochop vše muži, pochop i ty, ženo. Tvé srdce bude bít a věčný Nagem jest stále v tobě, neb krev smísila se s krví…
Dál jen šum. Další minuty nesl se z přehrávače jen praskot a nic.
„Koukám, že to máte v rodině.“ – Pronesl Pavel vesele. – „Ty s baterkou vysíláš signály do kosmu a tvůj tatík nám tu zamotal zelené mužíčky do teorie vzniku Homo Sapiens.“
„Nedělej si srandu. Chápeš co Nagem může být? Podle mě v těch romských textech není nic o tom, kde se skrýval Gallus, ale něco mnohem hlubšího.“
„Správně, Martine. Výborně.“ – Ozval se Martinův táta ode dveří. – „A teď tu knihu šupem vraťte, ať nejsou problémy. Celou jsem ji naskenoval a soubory mám v počítači.“
„Odneseš to?“
„Odnesu, Marťane. Dám to magistrovi.“
Rozloučili se a Pavel uháněl s těžkou taškou pryč. Martin se za ním chvíli díval z okna. Pak si sedl zpátky do křesla, přivřel oči a přemýšlel nad tím, co slyšel od Josefa Tkalce. Tušil, že studiová nahrávka to nebyla. Zas si šeptal pro sebe a pomalu usínal v klidu domova.
„Bůh byl každý kdo na sebe vzal roucho neznámé bytosti…“
– – –
Martin se probudil až na druhý den. Celý rozlámaný. Z nepohodlí křesla probouzel tělo ve sprše snad celou hodinu. Tátu doma neměl. Tentokrát žádný vzkaz. Žádné instrukce. Byl rád. Může jít za Evou. Omluvit se.
Oblékl si to nejlepší, co měl, vzal balíky s věcmi, které prodal v aukci a šel na autobus. Toho dne bylo pod mrakem a foukal příjemný vítr. Na poště nebylo moc lidí. Vše proběhlo hladce. Jen u východu na něj zasyčel strážný Viktor.
„Máš štěstí, smrade.“
„Jdi do řiti.“ – Ulevil si Martin a od dveří zamířil přímo na zámek do muzejních prostor.
Mraky pomalu ustupovaly slunečnímu svitu a příjemné teplo naplnilo náměstí. Proud vody z kašny ubíjel hladinu. Ten zvuk byl příjemný. Nesl se celým prostorem náměstí a odrážel se ode zdí domů. Stisk kliky u těžkých dveří v něm úplně zanikl.
– – –
Eva málem ani nepostřehla, že má návštěvu, jak byla zabraná do práce.
„Jé, ahoj. Promiň, mám toho hodně poslední dobou. Proč jste nepřišli? Čekala jsem.“
„Čau. Nějak se to zvrtlo. Omlouvám se.“
Martine, chtěla bych s tebou mluvit. Dáš si kafe? Čaj? Posaď se prosím tě a nestůj tu jak jójo…“
Sedl si do křesla. Už hodně pamatovalo, ale zas nebylo tak staré, aby se stalo součástí sbírek starožitností. Spíše šlo o produkt výrobního družstva z éry socialismu. Kůže už praskala. Skoro to bylo slyšet v tom tichu. Jen voda bublala v konvici. Eva v krásných přiléhavých šatech stála za křeslem v němž Martin seděl a do čistě bílých hrnků sypala směs kávy, smetany a cukru.
Najednou promluvila. Samotnou ji překvapilo, jak je spontánní…
„Martine, už nevydržím ničit sebe sama. Už nechci. Nevím, jestli to pochopíš, jestli vůbec dokážeš pochopit teď a v tuto chvíli tu nekonečnou trýzeň, kterou jsem po dlouhé měsíce musela zdolávat. Bránit se výpadům té tvé Libuše. Bránit i tebe před tou skličující pravdou. Promiň že to teď na tebe sypu, ale už prostě nemůžu“ – Eva se až chvěla rozrušením.
Martin se s překvapením otočil a hleděl do modrých očí zalitých slzami. Nedokázal najít vhodná slova a všechny události, které jej přivedly až sem naráz pokryla mlha.
„Evo..?“
V tom křach! Křeslo prasklo a Martin se svalil na záda. Opěradlo Evě podrazilo nohy a padla úplně rozhozenému mladíkovi rovnou do náruče. Nic se jim nestalo. Bylo to komické a zároveň docela příjemné. V návalu pocitů vyprskli smíchy a neohrabaně se pokoušeli vstát.
„Seberu trosky …dáme si to kafe?“
„Dáme a pak bychom se mohli projít. Co ty na to? Dneska stejně už nic neudělám.“ – Usmála se Eva a rovnala si šaty na svém štíhlém těle.
„Fajn. Mám čas, tak proč ne…“
Vyrazili směrem k loděnici a pak do parku lázní Darkov. Černolistý Buk rozprostřel své větvoví a chránil místo, kam usedli dva mladí lidé. Eva nemyslela na práci. Martin na školu a ani na knihu, kterou našel v kostele. Povídali si. Jen tak. O všem i ničem. Žádný mobil, cizí lidé. Byli sami. Dívali se na sebe a vnímali jeden druhého v paprscích slunce deroucích se mezi listy mohutného stromu. V té krásné letní atmosféře není ani divu, že šípy Amorovy zasáhly konečně i jeho srdce. Zdá se, že nový příběh začíná.
„Fakt ti nevadí, že jsem o malinko starší?“ – Skoro zašeptala Eva.
Místo odpovědi se dočkala polibku…
– – –
„A co Libuše?“ – Zeptal se Pavel Martina, když se sešli zase u pivka.
„Nevím. Fakt nevím.“
„Ale já vím. Prostě půjdeš za ní a všechno jí řekneš. O Evě hlavně. Je chytrá holka, pochopí to.“
Martin se napil, otřel si pěnu z úst a sáhl do kapsy pro krabičku cigaret. – „Nechceš ji?“
„Evu, nebo Libuši? Kterou vlastně miluješ? Víš to vůbec? Marťane, to není legrace, hrát si s láskou. Co když tě i Libuše má ráda víc než si myslíš? Co když dokonce víc než Eva? Je to prostě na tobě, které dáš přednost a v jakém vztahu vidíš budoucnost.“
„Jó, nehuč do mě tak. Já si to všechno uvědomuju. Možná ani nevím, co chci. Je v tom touha po prožitku, sex, je v tom i srdce, cit. Obě mají své přednosti a já prostě nevím co dál. Když jsem s Evou, tak je všechno zalité sluncem a sladkým medem. S Libuší je vše ohnivé, vášnivé. Prostě Corrida, rudé plátno, býci a ladné pohyby. Mimochodem, Pavle, to bylo super album od Kabátů, pamatuješ? Vůbec jsme toho spolu naposlouchali dost.“
„Hlavně Landu, viď…“ – Pavel si taky zapálil, usmál se na kámoše a zadíval se směrem k bazénu. – „Přemýšlel jsem. Máme docela problém. Prázdniny za pár dní končí a my jsme ztratili stopu.
Radovan Bazger, 23.1.2016