Můžeš si dovolit vše

Tento text ve všech rovinách pracovně-právních i soukromých vztahů neberte osobně i kdyby „potrefená husa“ zakejhala. Připomněl jsem si jen jistou zkušenost, což je v širších souvislostech jedině dobře. Jde o malé zamyšlení nad velkým problémem. Kolik lidí se setkává v zaměstnání s podrazy, šplháním po zádech druhých a dalšími, již celkem běžnými praktikami, kterými nás oblažují někteří naši kolegové a rádoby přátelé? Určitě dost. V současném kapitalistickém zřízení totiž každý musí mít lokty patřičně ostré na to, aby dosáhl svého. Lepší mzdy, významnějšího postavení ve firmě a následně ve společenském žebříčku těch největších neurvalců a rváčů o ten kus žvance, koryto či jen místo na slunci.

Není to pravidlem, ale bohužel právě absolutní sobeckost, křiváctví a lest jaksi předurčuje člověka k obsazení vedoucích pozic. Slušní lidé většinou zůstávají dole. Dost často se stává, že ti, kteří odmakají tu největší část, zůstávají druzí. Netvrdím, že poslední, ale až druzí. Vavříny na krku zdobí opět jen toho největšího dravce, nebo pořádně drápavou šelmičku. Tak to prostě chodí. Má skutečně každý stejné šance? Ano. Má. Ale jen pokud také bude myslet jen na vlastní dominanci a prospěch.

To vše je celkem dá se říci normální a skutečně dnes běžné. Už méně běžná a dovolím si říci až absurdní je situace, kdy jsou zaměstnanci vykonávající například úklidovou, nebo bezpečnostní službu pro klienta svého zaměstnavatele častováni hanlivými a urážlivými slovy. Kdy zadavatel a platící firma systematicky likviduje lidskou důstojnost vykonavatelů služby. Křikem a intrikami pěstuje stálé šíření strachu a podrývá stav mysli externistů. Věřte – v mnohých podnicích celkem častý jev. Bohužel.

Až do nebe volající je situace, kdy si na takové jednání pracovníci postěžují nadřízeným a zástupcům firmy, která je platí a vedení s poklidem pronese jen, že je to zakázka a dobře placená. Musíme něco vydržet a dělat práci na 100%, tedy tak, aby už nebylo lidem co vytknout. Že však pracovníci od počátku makají pod velkým tlakem, permanentně ve stresu a v podmínkách, které dokonce odporují zákonu, to se samozřejmě přehlíží, stejně, jako chování zástupců klienta.

V zájmu zachování zakázky se také nevidí, že lidé, kterými je tak opovrhováno, pracují za mzdu minimální a aby si něco vydělali, tak dřou i 350 hodin měsíčně. Je rychle zapomínáno, co vše pozitivního lidé pro firmu udělali. Zaměstnavatelé poslední dobou skutečně berou vše jen skrze peníze a lidská stránka se z pracovněprávních vztahů naprosto vytrácí. A z dodavatelských i dalších smluv taktéž. Radši se člověk, který nepadl do oka klientovi propustí, než aby si firma pohněvala platící klientelu.

Na druhou stranu je mi jasné a jsem přesvědčen o tom, že ne všude panují takové podmínky. Co však slyším z výpovědí přátel kolem sebe, tak jsou výše popsané jevy dosti časté. Také některé personální agentury, společnosti zajišťující lidi na sezónní práce se neštítí zavádět nekalé praktiky. Existenční politika firem je dnes prostě taková. Platíš? Tak si můžeš dovolit vlastně vše, a to případně i k lidem, kteří nemají páky ani peníze na to, aby se bránili proti uzurpování a nekalým personálním praktikám.

Vše je v lidech a na vedení konkrétních firem. Podnik, kde si neváží zaměstnanců se nakonec v podstatě rozloží sám. Dříve či později. Nejen díky nesourodé kvalitě personálu, ale také na základě snížení produktivity práce, kvality a celkové image. Služby, nebo výrobky společnosti, kde podmínky uvnitř rozhodně nejsou vlídné, jako zákazník neocením a nakonec nezaplatím – tedy nepožaduji.

Šeredné zacházení za hranou bossingu dost podstatně ohrožuje lidskou psychiku! Co také dělat, když si pracovník vyslechne onu větu: „Pokud se ti nelíbí, můžeš jít!“ Lidé jsou však stále ještě lidé, nikoliv stroje. Řešení? Nabízí se. Sám jsem si tím před lety prošel a řeknu vám – nic příjemného! Kdo něco takového prožívá dnes, řešení existuje. Stačí překonat strach nepřijít do práce a uvědomit si, že mnohem větší v danou chvíli je obava do práce jít. Odbory v mnoha společnostech založit nelze a než dospějeme do fáze, kdy podrazy, šplhání po zádech druhých a ostré lokty přestanou být uznávány jako epický tah na bránu ve prospěch firmy, bude záležet na odolnosti a cílech jednotlivců.

„Hej, kámo, až budu křivák a lstivý sobec, prosím, řekni mi to ..!“

Radovan Bazger, 12.4.2012

Sdílení:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..