Já celkem rád a často chodím pěšky, a když mám čas mezi službami, tak vyrážím do města. Častěji tedy za město, až do lesů, kam nedoléhá hluk civilizace. Nedávno jsem však pojal svou procházku úplně jinak. Dal jsem si v Liberci krásných šestnáct kilometrů a prošel naprosto záměrně téměř všechna sídliště. Byla to vážně moc příjemná cesta a když se člověk dívá kolem sebe nezaujatě, může se cítit příjemně i mezi těmi paneláky.
Samozřejmě není vše dokonalé a vliv lidské činnosti se tu a tam podepíše na celkovém vzezření daných míst. Je to v lidech samotných. Stejně tak i chátrající a vybydlené objekty. Najdou se však i krásná zákoutí. Skutečně. V Nových Pavlovicích, na sídlišti Kunratická, Broumovská, nebo třeba v Králově háji. Domy jsou většinou opravené, všude je převážně čisto a spousta stromů a zeleně jen dotváří onu očekávanou atmosféru.
Baví mě sledovat, kolik různých typů panelové architektury je možné vidět. Typizované struktury mají svá specifika a v Liberci je skutečně hodně odlišných domů z prefabrikovaných dílců. Je v tom až paradox. Člověk si řekne – panelák. Těch druhů je nespočet a nejde jen o výšku poschodí a velikost oken. Navíc jsem si uvědomil, že nebylo jednoduché stavět v terénu libereckých pahorků na geologicky rozmanitém podloží.
Panelové konstrukce stále mají význam. V současné době v nich v České republice žije čtvrtina obyvatel. Zároveň je třeba podtrhnout, že paneláky nejsou žádným komunistickým výmyslem. Sice se nikde nestavěly v tak masovém měřítku jako v socialistických zemích, ale první panelové domy se objevily v Nizozemsku, v Německu a ve Francii už před druhou světovou válkou a podobné bloky byly stavěny i ve Švédsku a Finsku.
Mrzí mě, že už se nestaví levné byty pro všechny lidi. Jen pro ty bohaté, nebo příliš zadlužené. Věřím, že dnes by se daly z těchto systémů stavět velmi kvalitní a hezké budovy. Jenomže pokrok nezastavíš a stavební technologie dnes pokročily na jinou úroveň. Vše je propočítáno určitě dobře a asi nemá smysl rozjíždět panelárny vzhledem k utlumené výstavbě. Stát už nic nedotuje a developeři své projekty řeší lokálně.
Na procházce sídlišti jsem si uvědomil i to, jak byla řešena celková infrastruktura. Veškeré technologie a rozvodné sítě. Přístupové komunikace, parkoviště, ale i to, že součástí výstavby byly i školy, obchodní centra, zdravotní střediska, knihovny, kulturní domy, restaurace a ostatní objekty. Nechyběly ani různé fresky, sochy a další monumenty. Převážně tedy ideologického charakteru doby – většina byla odstraněna.
Nezaujatým pohledem musím uznat, že už v těch padesátých až osmdesátých letech minulého století bylo vše celkem dobře promyšleno. Ano – dalo se mnohé udělat lépe, ale účel byl naplněn. Lidé měli a mají střechu nad hlavou. Dnes jsou byty v panelových domech velice dobrým obchodním artiklem. Soukromé vlastnictví zároveň přispělo k uzdravení a rekultivaci většiny domů, rozsáhlých sídlišť a celých měst.
Také bydlím v bytovce. U nás jsou sice z panelů jen stropy a jinak jde o stavbu cihlovou, ale člověk to pozná většinou až s vrtačkou v ruce. Z ulice dům vypadá prostě jako panelák. Naštěstí zateplený a pěkně barevný. Obecně vzato jsou sídliště celkem hezká a k dobru je třeba přičíst i celkovou životnost. Ta byla v době jejich výstavby odhadována na třicet až padesát let. Dnes zjišťujeme, že je to o celých sto roků více.
Myslím na lidi, kteří mají své domovy v těch „králikárnách“. Nemám rád to slovo. Je hanlivé a adekvátní nabubřelosti některých jedinců. Naopak si myslím, že obnova rozsáhlé výstavby z rozpočtu státu, správa, kvalitní údržba a dlouhodobý pronájem bytů občanům, to vše by vyřešilo nejen poptávku v oblasti bydlení, ale i zbytečné zadlužování jednotlivců a rodin. Na startu do života s hypotékou na krku nevidím nic pozitivního.
Žijeme ve svobodné zemi a vůbec nic nebrání tomu, aby souběžně existovalo soukromé, družstevní i státní vlastnictví. Naopak takový stav může celému sektoru bytového hospodářství jen pomoci. Stejně tak i samotné stavební činnosti. Konkurence je prostě zdravá. Ten přežitý argument, kterým se někteří politici neustále vrací do minulosti s pokřiveným pohledem na majetek kolektivu mi opravdu nesedí.
Nevěřil jsem doposud, jak se člověk může rozepsat na téma „panelák“. Vida, ono to šlo tak nějak samo. Je to i tím, že jsem na své procházce vyfotil pár zajímavých míst. Míst, která vyvolala i řadu vzpomínek z dětství. Tenkrát bylo méně aut a více místa pro hry dětí. Nejen v křovinatých porostech, ale i na asfaltových hřištích, různých prolézačkách, na pískovištích. Dnes se takhle téměř nic nebuduje. Nevím proč.
Kam půjdu příště? Asi zas někam do lesů. Ty jsou totiž dokonalým domovem mnoha živých tvorů …
Radovan Bazger, 6.4.2023