Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství bylo v letech 1990–2020 odlesněno přibližně 420 milionů hektarů lesů, což je plocha o velikosti EU. (https://www.europarl.europa.eu/news/cs/headlines/society/20221019STO44561/odlesnovani-jake-jsou-jeho-priciny-a-moznosti-reseni-v-eu)
… Když kráčím těmi ulicemi, říkám si často, že lidé jsou jak stromy. Malí, vysocí, hrubí, tencí. Někteří pichlaví, jako jehličí a jiní zas mění barvy, jak listí na podzim. Měkcí i houževnatí a někteří opravdu dost tvrdí. Každý se hodí na něco jiného. Strom i člověk. Některý vytvoří útulné teplo domova, nebo znělý vztah k hudbě. Jsou však i lidé sukovití a stromy pouze na okrasu. Mnozí hodně vydrží a nebo rychle hynou. Jsou lidé, kteří nezapustí kořeny příliš hluboko a naopak stromy, o které se dá opřít. Dohromady lidé tvoří společnost a stromy les.
Máme mnoho společného. Skutečně. Kmeny zlomí poryv osudu a stává se, že větrolamy těl brání zbytky cti i životů. Když vidím džungli lidských sídel, tak podobenství vyvstanou ve vztahu k přírodě a zdánlivému protikladu ticha. Umí být i zákeřní a krutí. Mocná a nepropustná větvoví hatí šance dalším rostlinám toužícím po slunečním svitu. Jejich kořeny lámou beton, skály, srdce důvěřivých. Ty stromy však, stejně jako lidé, umí být i milosrdným stvořením. Je úžasné vědomí, že domovem se může stát i drobný kmínek za vesnicí.
Stromů rychle ubývá. Symbióza života v zářivém jezírku chladného vesmíru až nesmyslně chřadne. Tvor, jemuž v dávných časech byly lesy domovem, jakoby zapomněl kam patří a na co nesmí ani pohlédnout v odraze svého náčiní. Snad najde v sobě sílu a pokusí se obnovit a napravit všechno, co způsobila jeho sobecká hloupost. Stromy umí zabíjet. Les dokáže zmást a vzít člověku v plamenech i poslední dech. I běhy divé zvěře na pomoc se vydají. Neznámá síť se možná skrývá v zemi. Půda plná kořenů vše a všechny spojuje. Vážně nevěříte?
Prý jen a právě zvířata napodobují a snaží se o komunikaci. Mezi sebou, mezi druhy. Lidé však ztrácí pouto k lesu. Staví vlastní prostředí. Mrtvé. Plné skla, plastů, kovů a drceného dřeva. Žádný klih nemá tolik síly, aby udržel tu pachuť marnosti. Nevím, kam míří lidský svět díky své i umělé inteligenci. Jsem si však jistý tím, že křehká nádoba jednoho dne praskne. Louky, lesy, oceány, to je to, co měli bychom studovat a chránit. Držet se kořenů, větví, kmenů. To poslední stéblo jednou uvadne, až budeme se topit v prachu pochybné to hrdosti.
Složitý text jsem použil v podstatě záměrně. Sama existence není jednoduchá. Je vzácná zároveň. Skutečně si často říkám, že lidé jsou jak stromy. Pochopí to doufám brzy každý ve svém nitru. Zatím co dřevorubci táhnou vystrašeným lesem, s pilou kráčí kolem nabubřelých šílenců téměř jistý epilog. Jdu tedy městem a vidím jen pomyslný háj planých dřevin bez kořenů. Pobíhají sem a tam, od prázdna do nicoty. Zvláštní. V lese nikoho nevidím. Nikoho, kdo by hledal ducha svobody a ony krásné přírodní synapse. Přitom krajina zdravých stromů je plna štěstí.
Plná života, budoucnosti a naděje …
Radovan Bazger, 17.7.2023
Modlitba lesa:
Člověče. Jsem teplo tvého příbytku za studených zimních nocí. Jsem přátelský stín, když pálí letní slunce. Jsem krov tvého domu, deska tvého stolu, jsem lůžko, ve kterém spíš a dřevo, ze kterého stavíš lodě. Jsem násadou tvé motyky. Jsem dřevo tvé kolébky i rakve. Jsem květ dobroty a krásy. Slyš moji prosbu. Nenič mne!