Od malička a vždy byla kolem mě hudba. Zpívala celá rodina. Babička mě učila lidové písničky z Moravy. Mamka mi občas taky zazpívala. Táta hrával na harmoniku, kterou si před mnoha lety přivezl z Ruska. Byl v Soči totiž na ozdravném pobytu, jako mnoho jiných havířů z Ostravska. Děda na Slovensku skoro každou neděli po obědě vzal ze skříně mandolínu nebo Heligonku a další se přidali. Bratranec s kytarou, strýček zahrál parádně na saxofon.
Krásné to byly časy. Zpívalo se v chalupě, na dvoře i zahradě, při práci na polích, na stavbách, i v lese za traktorem. Někdy se sešli další lidé z vesnice a u řeky Olešňanky veselo bylo do noci. O vánocích chlapi vzali instrumenty a chodili od chalupy k chalupě. Já, i když ještě klučina, zpíval jsem samozřejmě taky. Jakákoliv příležitost vzít do rukou hudební nástroje nezůstala bez odezvy. Oslavy, svatby, i takové ty zahradní sešlosti u grilu a vína. Muzika byla a je všude.
Lidé se k hudbě obrací velice často. Vyjadřují, nebo podporují tak své nálady, pocity, celkové rozpoložení, sounáležitost a vazby na rodinu, kolegy, přátele. Hodně písniček je také o zemi a krajích s nimiž je člověk vázán. Nevím kde se v lidech bere to muzikální jádro, ale příroda je zvuků plná. Zpívají ptáci, vyjí vlci, v mořích kolem Grónska velryby pějí své árie života. Melodie se nám díky evoluci prostě a jednoduše líbí.
Ještě více snad je lidem blízký rytmus. Stačí klacek, padlý dutý strom, nebo jinak vytvořený pravidelný zvuk a hned je veselo. Tančící kmeny v africké savaně, nebo mládež u pódia schopného „dýdžeje“, vždy jde o oddanost těla a jisté vyjádření hudby pohybem. Docela by mě zajímalo, jestli i rostliny nějak reagují na hudební podněty. Vím, nemají uši, ale když vnímají světlo, chlad a chemické látky, proč ne třeba zvukové vlny nad zemí či pod ní?
K hudbě má snad každý blízko. Neznám člověka, který by si občas alespoň nezapískal a když chybí um, tak v bytech, domech a dílnách zní písně všech možných interpretů díky hudbě reprodukované. I u nás je často hudby plný dům. Někdy si zabrnkám na klávesy, nebo vezmu do rukou tu krásnou, téměř čtyřicet let starou, kupodivu stále nerozladěnou knoflíkovou harmoniku. Táta ji dal vnukovi – mému synovi. Ten taky zkouší na ni hrát a tak ji mám stále na očích.
Vůbec mi nevadí, že je ruská. Ona rozhodně za nic nemůže …
Radovan Bazger, 25.10.2022