Co je to mír?

Je 8.září 2008 a přesto vidím jako dnes roky strávené na základní škole. Jsem ročník 1977 a pamatuji dobu kdy nad námi bděl Gustav Husák z čestného místa vedle tabule. Ne. Nebudu zde popisovat ani učební osnovy, ani samotnou látku. Nehodlám se zabývat způsoby tehdejší výuky protkanými marxistickou ideologií…

Nesnížím se k popisu vlastních uličnických lumpáren a nebudu zde rozebírat ani to, jak jsem soudruhu učiteli chodil utírat do kabinetu prach. Rád bych se o tomto čase a na tomto místě zamyslel a zavzpomínal na emocionálními prožitky té doby a našel pozůstatky stop v paměti z období mého vnímání světa dětskýma očima.

Připomněl bych opravdu rád například školní výzdobu, která byla oslavou nejen partnera na naší cestě za socialismem, oslavou Sovětského svazu. Více jsem vnímal výzdobu určenou především nám – dětem. Bílá a modrá barva, sama o sobě uklidňující kombinace slibující lepší svět. Holubice míru a květiny. Tváře dětí všech barev a etnických rysů. Tanky a děla pod peřinou růží. K tomu sluncem prozářená schodiště a chodby pavilónů naší školy. V tom všem dítě které se zasněně dívá velkým oknem do krajiny a město vnímá jen jako siluetu domova.

Je dobré se pozastavit nad tím, proč bylo v té době dítěti jinak. Bylo mu lépe. Je nutné si to přiznat. Nebyly počítače, nebyl výběr ze stovek televizních kanálů, nebylo tolika různých zdravých i nezdravých čokoládových pochutin a možná nebylo ani kde na ně vzít. Dítka neměla kolem sebe tolik plastových hraček a autíček na ovládání. Nebyly panenky štíhlé jak laně a z displeje kapesní hry na kloučka vždy vykoukl vlk se zajícem. Postavy které znal tak důvěrně. Neznali jsme mobily. Nebylo tolik lákadel a pochybných aktivit.

Byl to čas společenské zábavy. Čas stavění bunkrů a her na vojáky. Období přátelství a bratrství po vzoru indiánského náčelníka a jeho bílého bratra. Doba dětských snů a přání. Laskavého rozjímání ve společnosti prvních lásek. Dětské hry měly náboj a fantazii, byly plné pohybu. Nenaplňovalo je násilí a zášť. Touha zvítězit – to ano.. Děti prožívaly štěstí. V naprostém klidu a spontánně.

To vše pod záštitou dospělých. Ti zodpovídali za to, že si děti budou moci i nadále bezstarostně hrát. Pracovali proto, aby rodina netrpěla nedostatkem. Dospělí se v oné době starali pod vedením vlády jedné strany o určitou prosperitu a klid zbraní. Nebudu mlátit do soudruhů, ani nechci prázdně drmolit o zabezpečení obrany státu dle dnešních měřítek. Celý tento článek není věnován nekonečnému politikaření a obhajobě systémů moci. Jen bych vám všem rád připomněl, právě v současné a poněkud neklidné době jedno slovo.

Slůvko které v sobě nese obrovskou touhu a má velikou váhu mezi lidmi, kteří prožili a přežili jeho opak. Slovo jehož význam přesahuje lidské chápání v klidných dobách a je nedocenitelné v časech zlých. To slovo je Mír! To slovo si dnes nepřečtete na plakátech předvolebních kampaní. To slovo není součástí výzdoby budov, které k dětem lidsky patří – není zakomponováno do výzdoby škol. To slovo se málo slyší a téměř vůbec nevyslovuje. Mír je to, v co je nutné věřit. Hodnota samotné skutečnosti že význam slova je prozatím naším každodenním štěstím. Mír je podstata.

Je na nás jak zajistíme abychom to slůvko udrželi v zhmotnělé podobě.

Rozloučím se a ukončím své zamyšlení poetickým textem, který před mnoha lety napsal můj otec. Popisuje tu lidskou touhu zajistit dětem nikdy nekončící radost ze hry.

Co je to Mír? – Ján Bazger, 1984

Co je to mír tati?…
-To je zpěv ptáků,
dítě zlatý.
Radost,
smích,
rozkvetlá louka,
když prší
a když se objeví duha,
šum stromů, ranní píseň ptačí,
když skáčou holky panáka
a kluci pouští si draka,
když lidem ve tvářích
se úsměv zračí,
když si děti kreslí na chodníku,
nebo v zimě,
když padá sníh a děti jezdí na saních,
když v létě tvé vlasy
slunce zlatí,
jistota,
že přijde zítřek.
-Mír je nás všech touha.

Radovan Bazger, 9.9.2008

Sdílení:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..