Rubriky
Blog Zamyšlení

Bohem zapomenutá země

Odtrhněte oči od novin, televize, mobilů. Posaďte se pohodlně a na chvíli se zamyslete. Položte si, prosím, otázku: mám se špatně? Mám hlad? Žízeň? Mám střechu nad hlavou?

Většina z nás si řekne, že je to na první pohled celkem v pohodě. Navíc když pohlédneme z okna, tak vidíme v ulicích lidi v šatech a většinou čistých. Vidíme auta rozličných značek. Vidíme nekonečné zástupy koupěchtivých vcházet do super a hyper marketů rozesetých snad po všech městech. Ve všední dny vnímáme vlaky a autobusy obsazené lidmi jedoucími do práce. O víkendech mládež, rodiny s dětmi, seniory a všelikeré osůbky, jak odhodlaně kráčejí za cílem svých výletů a návštěv. To je skutečně ta první exkurze do naší i evropské společnosti.

Věřím, že záhy pochopíte můj klid a mírný pohled na současnost. Postupně se tedy provrtám k jádru a tématu. Předchozí odstavce popisují skutečně obraz reality dneška. Samozřejmě, že záměrně opomenutá negativa vyvstanou. A hned tu je to první.

Ne každý má ty šaty čisté. Většina z nás ano. I v těch čistých jsou rozdíly. Někdo se obléká za tisíce, někdo za stokoruny, někdo dokonce za desetikoruny. Samozřejmě, že důležitější než oděv jsou čisté ruce…

Lidé si pořizují vozidla od různých výrobců a rozdíly jsou v tomto případě více vidět. Někdo jezdí v posledním modelu jisté značky a ví, že je ve svém voze v bezpečí. Jiní si zakoupí několik let staré auto a to především pro jeho nízkou cenu. Úroveň bezpečnosti a ekologického provozu je nezajímá. Nakonec jsou mezi námi i tací, kteří nemají auto žádné a využívají dopravy hromadné, pokud vůbec.

Množství lidí v supermarketech je očividně zarážející na to, jak všichni nadávají na současný stav veřejných financí i na své nízké příjmy. Nákupní košíky se dle obsahu odlišují snad ještě více. Někdo kupuje skutečně jen to nejnutnější a u pokladny zanechá stokorunu. Většinou za potraviny nevalné kvality. Jiní vezou plné vozíky a z obchodu odcházejí několikrát týdně o tisícikoruny „chudší“.

Víkendy trávíme každý jinak, samozřejmě. I volné dny se však staly finančně náročnějšími. Lidé jezdí na chaty, koupaliště, výlety, návštěvy, za kulturou, atd. Další zase usednou do zahrádek s výčepem a jiní aktivně odpočívají na zahrádkách svých. Někteří z nás prostě jen sedí doma a věnují se svým zálibám a jiní zas žádný volný čas ani nemají pro samou práci. I druhou nebo třetí práci. Mezi námi jsou ale i lidé, kteří by si rádi po práci odpočinuli, jen žádnou nemají…

Jsou i lidé, kteří si nové šaty nepořídili již několik let. Auto je pro ně nedostupné jako bílý jednorožec. Obchodní centrum zakázanou zónou, víkend v přírodě, nebo jiná relaxace nesplnitelným snem a střecha nad hlavou tak leda metaforou. Skutečně jsou mezi námi lidé, kteří jedí za třicet i méně korun denně, žijí všude a nikde, jdou po svých a pokud jedou, tak na černo, odpočinek sice najdou, ale psychiku mají totálně na dně. Jsou špinaví, hladoví, bez pomoci. Mnozí si za to nemohou sami.

To už jsem pootevřel vrátka druhého pohledu na společnost tak zvaně vyspělou. Rozdíly v životní úrovni jsou markantní, jak jsem výše popsal. Rozdílně žijí děti, studenti, mladé rodiny, lidé ve středním i pokročilém věku. Opravdu je tak trochu divné, pokud batole v jedné rodině z ekonomického hlediska spotřebuje tolik finančních prostředků jako jiná celá čtyřčlenná rodina. Samozřejmě miminku to přeji. Té rodině s tak nízkými příjmy však situaci nezávidím.

A začíná sortování. Bohatí lidé jsou vesměs zdravější díky kvalitním potravinám a dalším látkám prospěšným životu, zdraví a dlouhověkosti. Lidé s nízkým příjmem jsou často nejen nevalně živeni, jsou navíc frustrovaní a celkově i náchylnější k nemocem. Vzhledem k tomu, že dle ústavy máme všichni nárok na lékařskou péči, bez dalších ustanovení je tato péče jaksi pochybná. Nemajetní k lékaři nejdou, dokud je nemoc skutečně nezlomí. Tím si svůj celkový zdravotní stav udržují stabilně nad propastí smrti. Žádná prevence, žádné léky. Jen přechozené chřipky a v šedesáti cévní příhody.

Pokud bychom měli celý problém rozdílů ve společnosti brát komplexně, pak je problém právě v možnostech. V naší ústavě je zapsáno i právo na vzdělání. Jsem vážně zvědav, kolik nadějných mozků bude pracovat na stavbách a jejich méně nadaní vrstevníci budou vzhledem k bezproblémovému studiu dál využívat výhod svých bezedných kont.

Potřetí zmiňuji ústavu a vytahuji také právo člověka na bydlení. Člověk se musí skutečně hodně namáhat, aby vůbec pochopil jak, je toto myšleno, když stále více občanů zemí unie evropské tohoto práva nemůže využít díky své insolvenci.

Už slyším hlasy těch, kteří nemajetné lidi mají za líný odpad společnosti. Už slyším výkřiky o možnostech, které údajně každý má. O jistotách. O neprůhledném sociálním systému, atd. Co trápí poctivě pracující lidi a poctivé podnikatele je mi známo. Skutečně máme všichni rovné šance?

To je oč tu běží. Chcete podnikat, máte nápad, ale nemáte peníze. Půjčí vám banka, když nemáte nic? Těžko. Chcete pracovat. Úřady práce se neobtěžují nabídnout vám pracovní příležitosti a jste odkázáni stejně na informace inzertních serverů. Pokud nemáte internet, upřednostníte noviny před nákupem potravin. Když už jste pozváni na pracovní pohovor, pak je otázkou, zda se tam za poslední drobné vůbec dopravíte a jedete-li bez jízdenky, tak vám revizor a následně exekutor sebere poslední zbytky vůle k životu.

Úspěch není zaručen nikdy nikým. Rozjezd vlastní živnosti je pro mnohé nadlidský výkon, a pokud by zas každý podnikal, pak kdo by u něj pracoval? Získat práci je těžké nejenom z důvodu krize. Velkou roli hraje samozřejmě vzdělání, praxe, předpoklady a bohužel i další, většinou vnější znaky člověka. Skutečně hodně lidí je neúspěšných pro svůj vzhled. Konkrétně i pro svou příslušnost k menšinovému etniku. Může být slušný, poctivý a pracovitý – stejně bude kvůli předsudkům a ubohosti zbytku společnosti na okraji a nezaměstnaný.

Snad by nebylo od věci, kdyby mladí voliči ovlivněni fenoménem sociálních sítí a tamních skupin více otevřeli oči. Současná mládež se ráda povyšuje nad generace starších údajně pro svůj větší přehled a vzdělání. Jak naivní! A takoví lidé jsou krásně skupinově manipulovatelní. Jeden před druhým se neshodí a mít jiný názor není In. Budou volit knížata, neb se to nosí. Budou volit pravici, protože si myslí, jak nádherně jednoduše se bude odvíjet jejich život. Přitom často ještě studující, nebo na své první pracovní štaci nemohou dohlédnout skutečného úskalí života v kapitalistické společnosti. Nemylme se. V takové skutečně žijeme a dále se to bude jen prohlubovat.

To je ten druhý obraz společnosti v EU a dalších vyspělých zemích především severní polokoule naší planety. Pokud bychom vše brali z pohledu většinového, pak ano, lidé mají v průměru stále slušnou životní úroveň i přes veškeré výše uvedené poznatky. Naskýtá se otázka: Proč ne všichni? Proč nás nezajímá to, jak žijí ostatní? V podstatě sobecké…

To co zde doposud bylo napsáno, více méně popisuje situaci v části světa, kterou známe. Přesto nás život spoluobčanů ani za mák nezajímá a to i přes to, že nám zpravodajské servery přinesly zprávu o tom, že již milion lidí v ČR žije v chudobě a v rámci EU je milionů chudých více než šedesát. Co teprve, pokud se podíváme trochu do světa…

Čísla o stavu lidských bytostí jsou skutečně alarmující. Miliarda lidí hladoví a trpí žízní. Koho to zajímá? Kdo to řeší? Je to stav trvající už docela dlouho. Přesto bohaté státy a světové instituce tento fakt pouze monitorují. Veškeré investice do chudých zemí se jaksi nedaří korigovat tak, aby nějaká pozitiva ulpěla na těch potřebných. Zamysleme se konečně globálně nad tím, jak hospodaří lidstvo. Jsou nutné náklady na zbrojení? Je potřebné předhánět se v kosmických programech? Už bychom se měli probudit a zahnat sen o rajské zahradě Evropy a bohatství světa.

Lokální a regionální problémy jsou problémy nás všech. Jsou to problémy a strasti mající dopad na celou planetu. Jako Bohem zapomenuté totiž vypadá naše živoucí kosmické těleso. Jak víme, zatím jedinečné svého druhu v nám známém vesmíru.

Pokud tedy opravdu odtrhneme oči od novin, televize, monitoru, posadíme se a na chvíli zamyslíme, odložíme růžové brýle, zjistíme, že lidé stále mají hlad, žízeň a nedobrovolně spí „pod širákem“. Když pohlédneme z okna, tak vidíme v ulicích lidi bez šatů. Bez aut. Prázdné markety i vlaky. Lidi bez práce. O víkendech mládež zchátralou, rodiny s dětmi v roztrhané obuvi, seniory a osůbky bloudící se slzami v očích. To je skutečný pohled na současný svět bez mediální zábavy a dezinformací. Skutečný obraz planety Země a přírody, která trpí!

Klidně však dál můžeme spát spánkem nebezpečného viru, který uchvátil Zemi z přesvědčení o své jedinečnosti a dokonalosti. Klidně můžeme dál žít ve vlastní společnosti materialismu. Klidně dál můžeme ničit přírodu, zbytečně hubit živočichy i říši rostlinnou. Klidně dál můžeme vyvíjet zbraně schopné spálit vše na prach. Klidně můžeme. Zapomínáme však, že pokud mají naše děti skutečně mít nějakou šanci na život, pak jim ukazujeme opravdu špatnou cestu.

Změna je možná. Rozhodně nemůžeme jít cestou vyšlapanou. Nemůžeme ani spřádat plány revoluce. Jedině Evoluce našeho myšlení dokáže vše změnit. Změnit svět můžeme hned, nebo i za stovky let. Změna je možná a co víc, je nutná! Změnit pohled na vlastní život může skutečně každý. Já, Ty, my všichni! Prosím, neotálejme. Pojďme si společně vzpomenout na samotnou podstatu toho, proč zde žijeme a komu, nebo čemu za to vděčíme. Prozatím TO jen ničíme neb ignorujeme podstatu spokojenosti všech. Spokojenosti, kterou nezaručí konzum a kapitál.

Řečeno prostě, jednoduše, otevřeně. Aby všichni tvorové, příroda, lidé… aby všichni žili v souladu, pak se mnoho lidí musí zamyslet nad svou spotřebou, svým přepychem a mamonem. Zamyslet nad tou honbou za něčím tak prázdným. Pokud k tomu nedojde, pokud skutečně mysl člověka nepřekročí práh vlastního upřednostňování a sobectví, pak stále bude hlad, stále budou války a naše budoucnost bude stále nejistá…

Radovan Bazger, 29.3.2011

Sdílení:

Autor: Radovan Bazger

Mám svůj Blog a píšu svobodně ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *